Druhá světová válka – nejlepší strategie posledních 20 let

První světová válka vnesla do válečných konfliktů mnoho nových strategických prvků. V jiných herních žánrech se již svých zástupců dočkala, nicméně real-time strategie mezi ně zatím nepatří. Druhá světová válka je tak stále populárnějším tématem a za posledních dvacet let herní průmysl vyprodukoval řadu válečných her. A nejedna z nich ukazuje, že Den D opravdu nebyl hračka.

Když se řekne Call of Duty

O válečných strategiích již před časem padla krátká zmínka v rámci článku o nejlepších válečných hrách. Nyní však nastal čas druhoválečné téma v žánru real-time strategií rozvinout o něco více. A řeč nebude jen o notoricky známých sériích, jejichž význam je pro stratégy stejně důležitý, jako význam sérií Call of Duty, Medal of Honor a Battlefield v žánru akčních stříleček z první osoby.

Série Company of Heroes z produkce kanadského Relic Entertainment výrazně obohatila žánr již v září 2006. Rychlá a důmyslná hratelnost své kvality ukázala nejenom v kampani, kde hráč převzal roli nad spojeneckým tažením v Normandii, ale především ve hře více hráčů. Jednotlivé souboje netrvaly věčnost a měly brilantní dynamiku, i přestože v úvodu nechybí budování základny. Essence Engine, jehož prapůvod lze hledat již ve Warhammeru 40,000, navíc nabídl nádhernou grafiku. Jinak tomu nebylo ani v případě druhého dílu, který se odehrával pro změnu na východní frontě. Na trh přišel v červnu 2013 pod hlavičkou Segy a nabídl mimo jiné výrazný strategický prvek typický pro východní frontu – mráz. Při neuvážených manévrech v nepříznivém počasí nemusela hráčova armáda obstát jednoduše kvůli umrznutí jednotek. Obě frakce byly dobře vyvážené a zatímco Wehrmacht poskytl vynikající obrněné jednotky, Rudá armáda, pod heslem „nas mnógo“, pro změnu velmi početnou armádu. I po letech tak oba díly neztrácejí na své zábavnosti.

Vylodění v Normandii v roli generála

Tažení v rámci spojenecké operace Overlord zajímavě zachycuje také méně známý titul D-Day z roku 2004. Maďarské studio Digital Reality oprostilo hru od budování a vrhlo hráče do bitevní vřavy s předem přiděleným množstvím jednotek. Čas od čas sice dorazily posily, na unáhlené manévry však prostor nebyl. Celá hra, vydaná již zaniklým pařížským vydavatelem Monte Cristo, byla oděna do trojrozměrné grafiky. Na úspěch první dílu navázaly další pokračování v podobě 1944 Battle of the Bulge a Moscow to Berlin: Red Siege. Bylo tak možné vžít se do tvrdých podmínek nejenom v ardnéských lesích, ale také na východní frontě. A nechybělo ani závěrečné dobývání Berlína. Na celé trojici již jsou léta vidět, ale hratelnost stále stojí za to. Jen oficiální distribuce dnes již bohužel nefunguje.

Tanky a letadla pod kontrolou

Zmínku si zaslouží také série Empire Earth, přestože je zde druhá světová válka pouze jedním z mnoha vývojových období. Nicméně přítomnost tanků Sherman, létajících pevností Boeing B-17 a mnoho další dobové techniky v klasické RTS z roku 2001 zní velmi zajímavě. Bohužel na grafice se zub času značně podepsal, což je ovšem běžnou charakteristikou 3D strategií z počátku milénia. Zatímco první díl přinesl neotřelou myšlenku, další dvě pokračování se nesou spíše v duchu sestupující kvality.

Men of War je série, která zde nesmí být opomenuta. Je oděna do plnohodnotného 3D, běží na enginu GEM a na vývoji se podíleli ukrajinští a němečtí vývojáři ze studií Best Way a Digitalmindsoft pod hlavičkou 1C Company. Oproštěna o budování základen nabízí čisté potěšení z bitevní vřavy. Propracovaná kampaň si bere mnoho od svých předchůdců, tedy z her Soldiers: Heroes of World of War II a nebo Faces of War, ale přidává i řadu dalších věcí. Jde především o hratelnost, neboť Men of War příjemně mísí tuhé stealth mise, ve kterých jde o splnění úkolu s pouhou hrstkou vojáků, s misemi velkolepějšími. Dojde tak i na velké tankové bitvy, bránění celých linií s podporou dělostřelectva a letectva. To vše v dodnes příjemné a relativně nestárnoucí grafice se zajímavou hratelností. Přestože zatím poslední díl, Men of War: Assault Squad 2, jsou jisté herní mechanismy pozitivně zjednodušeny, obecně se série vyznačuje náročným mikromanagementem jednotek. Každý voják tak má svou helmu, svou pušku a potřebuje své náboje a lékárničky. Nemá-li vše potřebné, nemá jak bojovat. Tato vlastnost je sama o sobě zpestřujícím prvkem různorodých taktik.

I Winston Churchill zažil peprné období

Plnohodnotný zážitek se vším všudy nabízí letitá série Sudden Strike, která poprvé spatřila pulty obchodů v září 2000. Jedná se o strategii bez ústupků. Velké množství jednotek, omezený přísun posil a velmi náročné manévrování. Je-li bojová linie protnuta nepřítelem, její zacelení trvá nějakou dobu. Ruští vývojáři z Fireglow Games přinesli velkolepou strategii především pro trpělivé a předvídavé stratégy. Není tedy pro každého, což platí i pro zatím poslední díl Sudden Strike 4 ze srpna 2017. Ten si od hráčů i kritiky vysloužil standardní až lehce nadstandardní hodnocení.

Nesmíme ovšem opomenout ani další legendu – Blitzkrieg. První díl z roku 2003 oděný do izometrické grafiky běží na Enigma enginu a pochází z rukou ruského týmu Nival Interactive, přičemž o distribuci se postarala již zmíněná 1C Company. Ani zde nesmí chybět hráčova rozvážnost a trpělivost, neboť čirá zbrklost prohrává bitvy. Třetí díl z června 2017 je postaven na enginu Unity a chlubí se dle vývojářů specifickou umělou inteligencí počítačem ovládaných protihráčů. Je totiž založena na neuronové síti. Třetí díl Blitzkrieg sklidil podobná hodnocení, jako konkurenční Sudden Strike 4.

A kde se bude bojovat dále?

Druhoválečné téma opět dostává prostor napříč herními žánry, a tak ani real-time strategie nepřijdou o své zástupce. Budou jimi například Gates of Hell a Divided We Fall. Druhý zmíněný titul se ponese spíše v plíživém stylu Commandos, zatímco první nabídne rozsahově velkolepější bitvy podpořené těžkou technikou.