Inner Chains - Pokus o horror, který se nevydařil

Tak se to nakonec podařilo. Hra Inner Chains debutujícího polského studia Telepaths Tree, které si své jméno založilo na tom, že několik jeho členů má zkušenosti s vývojem velkých her jako Zaklínač či Dying Light, po úspěšné kickstarterové kampani a neplánovaném odkladu data vydání vyšla a my se tak můžeme vydat prozkoumat její nejtemnější zákoutí.

Hororových her se v posledních letech urodilo opravdu vysoké množství. Valná většina z nich však nepřináší nic nového a pouze opakuje herní mechanismy, jež světu představila téměř přesně před sedmi lety první Amnesia. Inner Chains nám tak od prvního momentu bylo poměrně sympatické a to zejména z důvodu, že se podobně jako letos vydaný sedmý díl série Resident Evil snaží dělat věci jinak a nekopíruje křečovitě to, co zrovna v rámci žánru frčí. No, a jelikož jsme stále měli na mysli, že za ním nestojí úplně nezkušení tvůrci a dostupné ukázky nevypadaly nejhůře, dovedete si jistě představit, jaké nadšení nás ovládalo, když jsme jej poprvé spustili.

Vystřízlivění

První chvíle strávené v Inner Chains není snadné popsat. Asi nejlépe vám je přiblížíme, když řekneme, že nám připomněly rána po bujarých večírcích, kdy máte hořko v puse a žaludek se vám rozhoupe při sebemenším pohybu. Na těchto stránkách jsme již zrecenzovali pestrou škálu titulů. Některé byly dobré, jiné o něco horší. Ještě nikdy se nám ovšem nestalo, abychom při hraní některé z nich jen nevěřícně kroutili hlavou při pomyšlení na to, že za vývoj něčeho takového byl někdo vůbec ochotný utrácet peníze. I na sebemizernější hře se dá povětšinou najít pozitivum, díky němuž jí můžete ve finálním hodnocení přičíst nějaké to cenné procento k dobru. Inner Chains bohužel představuje jeden z velmi vzácných případů, které se objeví jednou, maximálně dvakrát za pět let. Je to hra, u níž během prvních deseti minut pochopíte, že je na ní všechno špatně. Křečovitou hratelností počínaje, laxním technickým zpracováním konče.

Optimalizace? To neznáme

Ačkoli bylo datum vydání Inner Chains několikrát odloženo, i tak se v prodávané verzi nacházejí zvěrstva toho nejhoršího druhu, které titul strhávají ještě hlouběji do bahna. Asi nemá cenu se tu rozepisovat o každém detailu, to by tento článek musel být rozdělen do dvou částí, takže zmíníme pouze několik opravdových lahůdek.

Poklesy framerate jsou zde na denním pořádku. Hra chvílemi běží zcela plynule, ale jakmile dojde na moment, kdy je po vás vyžadován rychlý pohyb, případně odpravení nějakého toho nepřítele, počítejte s tím, že ať máte sebevýkonnější stroj, tak Inner Chains na něm nepoběží ve více než ve zcela nedostačujících dvaceti snímcích za vteřinu. Rozhodně se nejedná o tak působivě vypadající záležitost, u níž by podobné kousky byly pochopitelné. Pouze to svědčí o tom, že vývojáři hru vydali bez toho, aby jí prohnali pořádnou optimalizací. Stejně tak se jí obloukem vyhnul i betatesting. Některé objekty, u nichž byste předpokládali, že budou představovat dostatečně pevnou ochranu před útoky nepřátel, postrádají kolizní model a dá se jimi pohodlně procházet. Naopak jiné, jež mají všude jinde pouze kosmetický význam a nikterak vás neomezují, jsou zde pevné jako skála.

Je možné, že se v budoucnu dočkáme patche, kterým se autoři pokusí míru technických problémů ve hře zredukovat. Příliš tomu ovšem nevěříme. Vzhledem k tomu, jaká vlna nevole se vůči titulu po vydání strhla, bychom se vůbec nedivili, kdyby Inner Chains následovalo příklad Ride to Hell (jedné z nejhorších her všech dob) a pomalu a nenápadně zmizelo v propadlišti dějin. Upřímně litujeme všechny, kteří na jeho vývoj přispěli na Kickstarteru, i když tehdy to na nějaký velký malér nevypadalo.

Umělá demence

Tvůrci se rozhodli nenásledovat aktuální vlnu populárních herních hororů, v nichž s nepřáteli nemůžete bojovat. Podobně jako v nedávném Get Even (za jeho vývojem mimochodem rovněž stojí naši severní sousedé) se i zde můžete se svými nepřáteli popasovat pomocí zbraní. Hra jich nabízí…tři. Ano, přesně tři. Na vývoj dalších zřejmě nebyly peníze, nebo čas. Tipujeme spíše to druhé. Možná se tvůrci možná tímto zvláštním designérským rozhodnutím chtěli hráče donutit k tomu, aby je v průběhu soubojů pravidelně střídal. Těžko říct.

Konfrontace s nepřáteli jsou na tom v Inner Chains stejně bídně, jako celý zbytek hry. Některé potvory vypadají opravdu děsivě, ale vzhledem k tomu, jak nešťastně je zpracována jejich umělá inteligence, jsou spíše k smíchu. Scény, v nichž je budete pohodlně porcovat v momentech, kdy běží do zdi, jsou zde na denním pořádku. Obecně je jejich chování katapultováno o dobrých dvacet let nazpět do dob, kdy počítačem ovládaní protivníci naprosto ignorovali jakékoli překážky či hrozící nebezpečí a pouze se snažili dostat se k vám co možná nejkratší cestou, aby vám mohli uštědřit pohlavek.

Hrací doba Inner Chains nepřesahuje šest hodin, což je jedině dobře. Díky tomu existuje vysoká míra pravděpodobnosti, že jej nakonec dohrajete do konce. I když pravděpodobně jen díky zvědavosti či v zoufalém očekávání toho, že se to ke konci přeci jen o něco zlepší. Příběh, který zde měl být jedním z hlavních hnacích kamenů hratelnosti, prakticky neexistuje. V úvodu hry je vám základní dějová linka naznačena formou krátkého videa a s tím si budete muset vystačit.

O Inner Chains bohužel nemůžeme říct ani to, že je tak špatné, až je zábavné. Místy je na něm skutečně poznat, že tvůrci mu opravdu věřili, o čemž svědčí i to, že běží na poslední generaci Unreal Engine, i když tak rozhodně nevypadá. Pokud patříte mezi prudší povahy, tak hra zmizí z vašeho disku nejpozději do jedné hodiny.

Hodnocení redakce:  20 %

Koupit Inner Chains ve verzi pro PC na Xzone.cz

Koupit Inner Chains v digitální podobě ve verzi pro PC na Xzone.cz