Hellblade: Senua’s Sacrifice - Šílenství, strach a souboje

Není to zase až tak dávno, co jsme se ve hrách proháněli v kůžích bezejmenných hrdinů po povětšinou bezejmenných mapách a ve velkém posílali do věčných lovišť ještě bezejmennější nepřátele, aniž bychom vlastně věděli, proč tak činíme. Doba však pokročila a herní design se posunul směrem, o němž dnes většina lidí není přesvědčena, že je správný. V posledních letech se v herním průmyslu rozmohl trend, podle kterého zřejmě musí každý nově vydaný titul vyprávět velkolepý příběh, nebo se o to alespoň znatelně pokoušet. A tak, zatímco například na první díly Need for Speed vzpomínáme díky tomu, jak skvěle se hrály, ten poslední nám pro změnu utkvěl v palicích z důvodu, že jsme při jeho hraní zoufale bušili do klávesnice v marné snaze přeskočit rozběhnutou animaci, aby ta vyprsená koza konečně zavřela ústa a my se už mohli směle vydat závodit.

Příběhy ve hrách jistě mají své místo a opodstatnění. Musí se s nimi však umět pracovat. Jinak hrozí, že namísto toho, aby hráče motivovaly k dalšímu hraní, tak zcela rozbijí pracně budovanou hratelnost. Do ranku her, jež se více než cokoli jiného snaží hráči zprostředkovat filmový zážitek a veřejnosti, která je vůči hraní kritická, dokázat, že i hry mohou být uměním, spadá i Hellblade.

Žádné Temné Duše

Nemá cenu chodit kolem horké kaše, takže to řekneme hned takhle zkraje: Hellblade není akční hrou. Jistě, jeho stylizace, pohled z třetí osoby a obrovský obouručák u pasu hlavní hrdinky může evokovat, že se jedná o hru ve stylu Dark Souls, případně Devil May Cry od stejných autorů. Nic však není vzdálenější pravdě. Pokud bychom měli hratelnost tohoto titulu přirovnat jiné hře, která vyšla v průběhu tohoto roku, tak nám na mysli vyvstane okamžitě vynikající adventura What Remains of Edith Finch. Stejně jako v ní, i zde strávíte valnou většinu herní doby prozkoumáváním světa, posloucháním audiologů, jež dále posouvají příběh a luštěním hádanek, které jsou však nejslabším místem celé hry, ale o tom až později.

Samozřejmě, Hellblade není ryze mírumilovnou hrou, v níž byste se pouze procházeli po do posledního detailu propracovaných lokacích. Čas od času narazíte na nepřátele, které musíte poslat do věčných lovišť. Trochu jsme se báli, že souboje budou bez gamepadu podobně nehratelné, jako tomu bylo ve zmíněných Dark Souls. Naštěstí tomu tak není. Na to, abyste se zde mohli dostatečně efektivně ohánět mečem, vám stačí pouhé tři klávesy – dvě pro kombinace útoků a jedna pro blokování. S takovými věcmi, jako je hlídání si nepřátel, kteří se vám dostanou do zad, si nemusíte dělat starosti. V momentě, kdy se k vám nějaký ten zlotřilec připlíží zezadu a rozhodne se vám cáknout jednu smrtelnou, jej hra automaticky zaměří a pokud stihnete dostatečně rychle vyblokovat jeho úder, budete odměněni efektivní zpomalovačkou a možností získat nějaký ten úder k dobru.

Hellblade je v každém případě hrou určenou pro dospělé hráče, i když to tak podle některých screenshotů, zachycujících idylickou krajinku s motýly, nemusí vypadat. Souboje jsou skutečně brutální, a když do některého z nepřátel zaboříte váš meč, tak z něj vytryskne hnedle několik litrů krve. Není to však pouze o brutalitě. Věřte nebo ne, zas tak moc soubojů vás v této hře nečeká a jejich počet naroste teprve na úplném konci, což je zřejmě vychytralý tah autorů, jak natáhnout hrací dobu. Celý titul je nesmírně depresivní a dává hráči možnost prožít to, co přibližně prožívají mentálně narušení lidé. Proto, pokud se rozhodnete dát Hellbladu šanci, tak se určitě řiďte radou autorů a opatřete si kvalitní sluchátka, protože zvuk zde tvoří více než polovinu zážitku.

To je psycho…

Hlavní hrdinka Hellblade, Senua, na tom duševně není zrovna nejlépe, což poznáte už během prvních okamžiků, které v její kůži strávíte. Připravte se, že po celou dobu hraní vás budou doprovázet hlasy neznámých lidí, které se vám budou posmívat, radit a občas vás varují před blížícím se nebezpečím. Nejedná se o jediný prvek, jímž je Senuina nemoc ve hře vykreslena. Čas od času se bez jakéhokoli varování ocitnete ve zvláštních alternativních realitách, kde vás bude čekat například útěk před ohněm, či poměrně přátelský pokec s vaším dávným přítelem. Musíme říct, že ačkoli Hellblade není demonstrován jako horrorová hra, ale jako akční adventura s prvky vykradenými z klasických bojovek, tak ani slovíčko horror by se v jeho popisu dozajista neztratilo. Sice se nejedná o titul, v němž by na vás z poza každého druhého rohu vyskakovali zlotřilci, mající za cíl vás postrašit (tímto zdravíme druhý Outlast), ale napjatí a tak nějak v nejistotě budete po celou dobu, co jej budete hrát. Jeho stylizace, způsob vyprávění a vůbec celé téma dávají dohromady kombinaci, která vám chtě nechtě vyvolá mrazení v zádech a věříme, že spousta hráčů si jej bude vychutnávat po malých dávkách, jako tomu bylo před lety, když na nás vyrukovala první Amnesie.

Co se nepovedlo

Minimálně dvě třetiny hrací doby vám zabere prozkoumávání herního světa a luštění hádanek, jejichž rozlousknutí vám povětšinou otevře cestu dál. Což o to, design zdejšího světa je výborný. Tak výborný, že máte čas od času chuť vykašlat se na váš aktuální úkol a jen tak se jít proběhnout do nedalekého lesíku. To vám bohužel hra neumožní. Ačkoli to tak na první pohled vůbec nemusí vypadat, Hellblade je hrou, v níž na vás čekají klasické koridory a v momentě, kdy se více vzdálíte od vytyčené trasy, narazíte na neviditelné stěny. S jejich zakomponováním do leveldesignu se tvůrci, máme dojem, příliš netrápili a tak se hra občas chová dost ignorantsky a neumožní vám například překročit dvacet centimetrů vysoký pařez, ačkoli jste pár okamžiků před tím vyšplhali na několik metrů vysokou zídku.

Senuin příběh je v podstatě další z řady takzvaných walking simulátorů. Jistě, jak jsme napsali výše, v jeho průběhu narazíte na několik soubojů a hrstku dalších momentů, kde můžete zemřít, pokud nebudete dostatečně obezřetní. Jejich obtížnost nicméně není nikterak vysoká a jejich přítomnost plynulou hratelnost, jež se od podobného typu her očekává, nijak nenarušuje. To se daří spíše místním hádankám. Ty představují vůbec nejslabší aspekt celého titulu. Přitom nejsou úplně špatně vymyšlené. Fungují tak, že v momentě, kdy narazíte na zablokovanou cestu, tak vám hra určí specifický obrazec, který následně musíte elegantně „zakomponovat“ do herního prostředí. Napoprvé je to zábavné, napodruhé možná také. Bohužel, ve hře se nachází prakticky pouze tento jeden konkrétní druh logického úkolu a autoři jej před vás již v prvních fázích hry začnou předkládat s překvapivě vysokou kadencí. Abyste mohli jednotlivé hádanky dořešit, je po vás poměrně často vyžadován backtracking (opětovné procházení již jednou navštívených lokací), což jinak svižnou hratelnost nepříjemně zdržuje.

Hellblade je takovým příjemným osvěžením v letošním herním suchu. Nejedná se o nijak revoluční titul, autoři v něm pouze zkombinovali vše, co je mezi hráči momentálně oblíbené a navrch přidali solidní scénář a neokoukanou hlavní hrdinku. Chápeme, proč se vydavatel rozhodl hru vydat několik měsíců před začátkem podzimu, kdy začnou vycházet ty nejočekávanější hry letošního roku – v přímém souboji na trhu s nimi by Hellblade neměl šanci uspět. To však v žádném případě neznamená, že by se jednalo o špatnou hru. Jen je dosti jiná, než se na první pohled může zdát. Pokud k ní budete přistupovat jako k akční rubačce, budete zklamání. Na své si nepřijdou ani fanoušci akčních adventur ve stylu Tomb Raidera. Její skutečné kvality naplno docení především příznivci interaktivních filmů všeho druhu a her jako Dear Esther, Firewatch či Everybody's Gone to the Rapture. Nebýt opakujících se a hratelnost zdržujících hádanek, nebáli bychom se jít s hodnocením lehce nad osmdesátku. Bohužel, vzhledem k jejich existenci musíme výsledné hodnocení o něco snížit, protože jejich přítomnost zcela narušuje to, o co by u podobného druhu her mělo jít především – možnost nerušeně si vychutnat příběh.

Hodnocení redakce:  75 %