RETRO: DreamLand: Final Solution - Zapomenutý český klenot

Jak se nám tak pomalu blíží vydání Kingdom Come, snad nejočekávanější české hry od dob Mafie II, tak se stále častěji ohlížíme do minulosti a bilancujeme, jaká vlastně ta tuzemská vývojářská herní scéna byla před lety. Samozřejmě, zrodila se u nás zmíněná Mafia, Vietcong či původní Operace Flashpoint, ale cesta k tomu, než se u nás mohlo začít pracovat na hrách, které jsou i po letech vysoce ceněny nejen u nás, ale také v zahraničí, byla dosti trnitá. Po roce 1989 nebyl v České republice o počítačové hraní větší zájem, o čemž svědčí i fakt, že veškeré magazíny, zabývající se touto tématikou, měly velice jepičí život. Mluvíme především o časopisu, který se jmenoval prostě Počítačové hry, což byl název vskutku kreativní, ale na druhou stranu minimálně zavádějící. Jeho duchovní otec, Martin Ludvík, stál poté v roce 1991 u zrodu prvního profesionálnějšího českého herního magazínu – Excaliburu.

Devadesátá léta, která můžeme označit za dobu zrodu české herní scény jako takové, se nesla převážně v duchu adventur. Jistě, zrodilo se i několika titulů, které zastupovaly jiné žánry, většina z nich však zoufale propadla, případně došlo k jejich zrušení ještě před samotným vydáním. Adventury českým vývojářům, jimž sice nechyběly originální nápady, ale zato postrádali nezbytné zkušenosti, nabízely jednu nespornou výhodu: jejich tvorba nebyla finančně tolik náročná a pokud se jim podařilo dát dohromady kvalitní scénář a alespoň lehce koukatelnou grafiku, tak výsledné produkty s přimhouřenýma očima působily, jako by pocházely ze západní produkce. Alespoň na první pohled, protože s takovými věcmi jako hratelnost, to již bylo povětšinou v podstatě horší.

Adventur se u nás na přelomu tisíciletí urodilo opravdu požehnaně. Když ovšem pomineme tvorbu studia Uknown Identity (Posel bohů, Posel Smrti či NiBiRu), tak prakticky všechny byly pojaty spíše méně vážným způsobem a hráče se snažily za každou cenu bavit prostřednictvím laciných vtípků. Na rozdíl od tvorby LucasArts však jejich humor poměrně rychle vyprchal, protože na rozdíl od ní se nesnažily o situační komiku, ale spíše o glosování aktuálního dění. Zejména Horké léto 2 se Zdeňkem Izerem má v tomto směru nad všemi ostatními tituly z té doby výrazně navrch. Díky tomu sice každý z dílů série Polda nabízí levnou a nutno podotknout, že stále zábavnou exkurzi do doby svého vzniku, ve srovnání se západními adventurami však působí poněkud nepatřičně a není divu, že lidé odkojeni všemi těmi Monkey Islandy či Broken Swordy na ně vždy nahlíželi přes prsty.

Výjimku, která potvrzuje pravidlo, představuje hra DreamLand: Final Solution z roku 1999. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Nedivíme se. Jedná se snad o nejméně známou českou hru, což je poměrně zarážející, vzhledem k tomu, že se v žádném případě nejedná o hru špatnou.

Žádná rychlokvaška

Když se podíváte na libovolný obrázek z DreamLandu, kterých se v tomto článku nachází hned několik, je dost možné, že vám jeho grafická podoba připomene jinou českou adventuru, konkrétně Poldu 6, jenž po mnoha letech očekávání nakonec vyšel v roce 2014. To není v žádném případě náhoda. Grafickou podobu hře vdechl Karel Kopic, známý český kreslíř, který se podílel i na (zatím) posledním Poldovi.

Když už jsme u toho grafického zpracování, nesmíme opomenout zmínit, že DreamLand nebyl čistokrevnou 2D adventurou. Hra se v některých sekvencích přepnula do předrenderované 3D grafiky a rázem vypadala úplně jinak a to včetně podoby hlavního hrdiny. Jedním z programátorů, kteří se na ní podíleli, byl i Petr Svoboda (který na DreamLand zavzpomínal v rámci tohoto rozhovoru). Ten měl v době prací na této hře za sebou již dokončení enginu pro Poldu 2 a o pár let později pracoval ve společnosti Centauri Production, kde stál u zrodu technologie CPAL3D. Když se podíváme například na Gooku 2 (což je další z polozapomenutých českých her a brzy si ji určitě připomeneme v samostatném článku) a porovnáme některé screenshoty z něj s libovolnou 3D pasáží v DreamLandu, nelze se ubránit dojmu, že některé prvky z enginu, na němž tento titul běžel, byly použity právě při tvorbě CPAL3D, což je technologie, na níž byly o mnoho let později vytvořeny kvalitní hry jako Memento Mori, Alternativa či zmíněný Gooka 2.

V jedné slavné české písni se zpívá: „Statistika nuda je.“ To je sice pravda, ale v případě DreamLandu trocha těch čísel neuškodí. Když už jsme věnovali nemalé množství prostoru jeho vizuální podobě, tak si pojďme říct, kolik grafických prvků se v něm vlastně nacházelo. A věřte, že to nejsou žádná malá čísla. Čistě dvourozměrných pozadí hra nabídla 65, předrenderovaných 3D poté dalších 45. Celkem tedy 110 herních obrazovek, které jste mohli donekonečna prozkoumávat. Pro srovnání: Polda 2, jenž vyšel ve stejném roce, nabídl obrazovek 50. DreamLand jej nicméně trumfuje, co se kvantity týče, i v dalších ohledech: poldových 40 namluvených NPC působí ve srovnání s 250, co nabídl DreamLand, poněkud úsměvně. Ten měl navíc v záloze ještě jeden trumf: nabídl totiž synchronizaci pohybu úst postav podle toho, jak která mluvila. Na konci devadesátých let a ještě k tomu v Čechách se jednalo o prvek takřka nevídaný a ani dnes není jeho přítomnost ve hrách samozřejmostí.

Dabing

Závěrem minulého odstavce jsme se dostali k namluvení hry. A to je z našeho pohledu kámen úrazu. Tvůrci Poldy či Horkého léta sázeli na to, že se jim vysoké množství hráčů podaří získat jen tím, že pro namluvení svých titulů seženou skutečně známé české herce. Co si budeme povídat, povedlo se to. Kdo by byl ochotný hrát prvního Poldu bez dabingu (jak měl původně vyjít) a neužívat si přitom typické „uchechtávání“ Luďka Soboty? To samé platí o Horkém létu, které kompletně namluvil Zdeněk Izer, jenž se v mnoha chvílích s vervou sobě vlastní pouštěl do imitování známých politiků té doby. Na legendárního indiánského náčelníka s hlasem Miloše Zemana se prostě nedá zapomenout.

Vývoj DreamLandu byl na svoji dobu velmi nákladný. Žádné oficiální zprávy k dispozici bohužel nemáme, ale podle kvalifikovaných odhadů stál něco málo přes deset milionů korun. Ty spolkl hlavně vývoj použitelné technologie a možná i kvůli tomu autorům nezbyl dostatek financí na to, aby zaplatili autorské honoráře známým hercům. Řeknou vám někomu něco jména jako Rychard Hyška, Tomáš Konýř, Martin Vízner, Tomáš Jůbl nebo Zdena Ježková? Nemyslíme si. Je samozřejmé, že herecké obsazení nemohlo Poldovi 2, Horkému létu 2 či Poslu bohů (který vyšel o rok dříve, než tyto hry a hlavní postavu v něm namluvil Pavel Soukup) konkurovat. Dabing sice ve výsledku nedopadl vysloveně špatně, ale nejednalo se ani o žádný zázrak a některé postavy (zejména v prvních minutách hry) působí poněkud odbytě.

Zavíráme krám

Když DreamLand vyšel, tak v drtivé většině dobových recenzí sklidil výrazně nadprůměrná hodnocení. Za největší pozitiva byla považována především jeho monstrózní rozsáhlost (hrací doba při prvním hraní mohla bez problémů přesáhnout i dvacet hodin), grafické zpracování a zvuková stránka. Vytýkána naopak byla místy až přílišná pomalost (k té se dostaneme za moment), zmíněný dabing a v určitých pasážích nelogičnost hádanek, což je ovšem problém, s nímž se musíme potýkat při hraní téměř kterékoli české adventury z devadesátých let. Ani pozitivní kritika však hře nepomohla k získání přívětivějších čísel ve statistikách prodejnosti. Ta byla opravdu mizerná a není tedy divu, že nákladný vývoj se nakonec nezaplatil, i když podle některých neoficiálních zdrojů s touto skutečností během vývoje autoři počítali. Krátce po vydání tedy studio Top Galaxy ukončilo svoji činnost a jeho členové se následně uplatnili při vývoji jiných českých her.

Když jsme nyní po letech Dremland po mnoha peripetiích sehnali a po ještě více nepovedených pokusech nakonec přeci jen spustili (hra běží i pod Windows 10, je jí však potřeba spouštět v okně), musíme dát za pravdu dobovým recenzím v tom, že její tempo je pomalé. Trvá opravdu dlouho, než se začne „něco dít“, rozhovory jsou rozsáhlé a navíc je u každé jedné věty potřeba kliknout levým tlačítkem myši, aby mohly pokračovat dál. To nás na celé hře štvalo asi nejvíce a upřímně nerozumíme, proč se autoři tehdy rozhodli pro toto archaické řešení, které dává smysl u němých adventur, ale u těch dabovaných hráče pouze obtěžuje. Poněkud nešťastně na nás působilo také řešení inventáře. Již v Poslu bohů stačilo najet kurzorem do spodní (či horní) části obrazovky a hned jste přehledně viděli, co má hlavní hrdina u sebe. V DreamLandu se inventář otvírá mezerníkem a to navíc ne ihned, ale musíte čekat, než se vám jeho lišta kompletně „vykreslí“. To je poměrně frustrující a to zejména ve chvílích kdy se zaseknete a rozhodnete se zoufale zkoušet všechno na všechno (tradiční adventurní postup zoufalců). DreamLand byl vzhledem ke svému rozsahu distribuován na celkem čtyřech CD a jejich střídání je bohužel poměrně časté, což herní zážitek dost nepříjemně kouskuje.

Trochu nás zarazilo, že hlavní menu hry je v angličtině. Skoro to vypadá, jako by tvůrci počítali s tím, že se s DreamLandem pokusí prorazit na zahraničním trhu. Nebylo by divu – na konci devadesátých let se o podobnou věc pokoušelo nejedno tuzemské studio, vzpomeňme například na střílečku HyperCore od Zima software. Bohužel, stejně jako v devětadevadesáti procentech jiných případů, se to ani firmě Top Galaxy nepodařilo a hra tak vyšla pouze u nás. A to nám přijde jako škoda. Ze všech starších českých adventur je to právě DreamLand, který jako jediný splňuje měřítka, podle nichž byl tehdy tento žánr posuzován na západ od našich hranic. Nakonec jsme na to, že se české adventury dostaly do širšího povědomí i jinde, než v České republice, museli čekat další čtyři roky, než vyšel Posel Smrti.