Revolution Software slaví 25 let - Broken Sword a další Cecilovy legendární hry

Znám několik lidí, kterým není po chuti, když narazí na článek psaný v první osobě jednotného čísla. Na úvod tedy jen malá technická poznámka – tento článek není zamýšlen jako recenze, ale jako komentář a takové nostalgické ohlédnutí za jednou z nejlepších her žánru adventure, jaká kdy spatřila světlo světa.

Se sérií Broken Sword jsem se poprvé setkal před bratru čtrnácti lety. V době, kdy jsem anglicky uměl kulový a adventury se mě jakožto začínajícího hráče teprve chystaly zajmout do svých tenat, z nichž jsem se dodnes nebyl schopen vyhrabat. Ne že by se mi moc chtělo.

Společnost Revolution software letos oslavila pětadvacet let od svého založení. Při té příležitosti se do prodeje dostala velká kompilace všech jejích her, včetně pěti dílů Broken Swordu, které v rámci tvorby studia právem patří mezi to vůbec nejlepší, a také velké množství bonusového materiálu – cédéčky s hudbou z her počínaje a komiksem podle tří dílů Broken Swordu konče.

První Broken Sword jsem hrál naposledy již před mnoho lety, a tak jsem se jeho opětovnému rozehrání tak trochu bránil. Vzpomínám si, jak mě někdy kolem roku 2010 znechutil jeho nešťastný director’s cut, který hru namísto drobných vylepšení a přiblížení mladším ročníkům po hříchu degradoval na záležitost šitou na míru dotykovým obrazovkám. Naštěstí jsem jej včas odložil, abych si nezkazil vzpomínky. Jakmile jsem však zjistil, že v rámci kolekce je možnost získat kromě něj i původní hru bez veškerých úprav, neváhal jsem ani minutu. Koneckonců hra letos oslavila dvacet let od svého prvního vydání, tak proč se nepokusit konfrontovat vzpomínky s realitou dneška?

Spadlo to!

Co mě při prvotním spuštění Broken Swordu překvapilo, byla skutečnost, že se spouští přes emulátor určený pro engine Scumm, na němž běží většina adventur od studia Lucas Art, ale první dva díly Broken Swordu nikoliv.

První kontakt s hrou po letech nebyl nejšťastnější. Trochu jsem si připadal jako chlap, který po letech potká svoji první lásku, o níž se dozví, že se nechala přeoperovat na muže. Nejprve jsem byl vhozen přímo do hry. „A kde je to úžasné animované intro?“ pomyslel jsem si. Vydal jsem se směrem kde mě, jak jsem si i po letech dobře pamatoval, měl sebrat seržant Mou, vzdálený bratranec četníka ze Saint Tropéz. Hra mi v ten moment však vypověděla službu a s omluvnou hláškou mne hodila zpět na plochu Windows. Aha, pomyslel jsem si, 64bitový systém jí asi moc nevoní. Lehce jsem se tedy pohrabal v nastavení emulátoru a opět jsem se pokusil ponořit do hry…tentokrát již vše běželo dobře a to včetně legendárního intra s vránou a hudbou, která mi vyvolala husinu po celém těle.

Broken Sword se i po těch letech hraje skvěle. Trochu mě až překvapilo, jak moc si jej i po mnoha dlouhých rocích pamatuji. Úvodní pasáž v Paříži jsem prolétl doslova jako vítr. O to více jsem si však všímal detailů, které mi před lety při prvním hraní unikly a jelikož jsem již i více zběhlý v jazyce anglickém, mohl jsem konečně docenit geniální slovní humor na úrovni nejlepších světových komedií. Jeden příklad za všechny – George v momentě, kdy na něj rozzlobený četník vytáhne pistoli, prohlásí: „Nestřílejte na mě! Jsem nevinný! Jsem Američan!“ načež četník zareaguje: „Nemůžete se rozhodnout, co?“

Kozel

Do Irska jsem se těšil opravdu hodně. I když musím přiznat, že roztomilý přízvuk novinářky Nico mi už po chvíli začal chybět. Je zajímavé, že před lety, při prvním hraní, mi přišel neskutečně protivný a asexuální. Nyní mi však její typické lehké ráčkování přišlo až trestně roztomilé. Á propós – věděli jste, že ani jeden z dabérů Broken Swordu není původem Francouz?

Důvody, proč jsem se na návštěvu Irska těšil, byly dva. Tím prvním byla útulná hospůdka, kde stále dokola vyhrává houslista neskutečně chytlavou melodii (chvíli jsem jí zkusil poslouchat bez podupávání levou nohou…prostě to nešlo).

Tím druhým byl, jak už asi většina z vás tuší, kozel. Legendární hádanka, která před lety zabrala mnoho desítek minut, neřkuli hodin, nejednomu hráči. A přitom její řešení je v podstatě naprosto primitivní. Schválně jsem si dohledal starší výtisky časopisu SCORE, kde před lety vycházela rubrika Koutek zoufalců. V celém jednom ročníku časopisu snad nebylo jediné číslo, kde by se v této rubrice neobjevil dotaz na to, jak kolem toho rohatého zvířete vlastně projít. Důkazem toho, že se jednalo o nadčasovou hádanku, je i to, že má vlastní stránku na Wikipedii.

Hra, která žije

Ačkoli je Broken Sword již hra staršího data, ani na chvíli jsem při jeho hraní neměl pocit, že by byla mrtvá a pustá, jak je ostatně u adventur z konce devadesátých let zvykem. V lokacích se stále něco hýbe – když ne postavy tak alespoň listí spadané ze stromů.

S postavami se váže další zajímavý prvek, který nemá snad žádná jiná adventura z té doby. Jednotlivé charaktery totiž nejsou pevně spjaty jen s jednou obrazovkou, jak bývá zvykem, ale plynule přecházejí i mezi nimi – když jste například hned v úvodu hry dostatečně rychlí, můžete odejít z první lokace bok po boku s Nico. Dalším pěkným úkazem toho, že svět Broken Swordu je na poměry adventur neobyčejně živý, je hádanka v muzeu, kde musíte odlákat strážného, abyste se dostali k úkrytu v podobě sarkofágu. Strážný si jen tak chodí po lokaci, občas se zastaví a lelkuje…zkrátka hráč dostane pocit, že se jedná o skutečnou, živou osobu.

Umírám hodně, umírám rád

Když jsem při návštěvě útulného Španělského panství vlezl do vyschlé studny, abych prozkoumal její vnitřek, v hlavě se mi rozsvítilo varovné světélko. Tahle obrazovka mě v dětství vyděsila, došlo mi. Ale jak? Budulínkův průjem, děsím sám sebe, řekl jsem si a vydal se směrem k velkým kamenným dveřím. V následující vteřině už mému španělskému kolegovi nezbývalo nic jiného, než mé vylisované a bezvládné tělo vytáhnout ze studny ven.

Ve všech dílech Broken Swordu se dá zemřít. Každý si na tuto skutečnost musel přijít sám. Já na ní přišel poměrně bolestivě, když jsem tehdy před lety poprvé navštívil sympatický hotýlek Ubu. Broken Sword, když nad tím tak přemýšlím, byl společně s prvním Poslem Smrti první hrou, která mě naučila si v adventurách pravidelně ukládat pozici. Nikdy nezapomenu, jak jsem tehdy před lety přišel o hodinu hraní jen kvůli tomu, že jsem příliš zbrkle opustil brány hotelu.

První Broken Sword slavil v době svého vydání nevídaný úspěch a to nejen na PC, ale i na Playstationu, kam byl portován v prakticky nezměněné podobě. Dá se naprosto v pohodě hrát i dnes, což platí o dalších dílech, i když žádný z nich již kvalit jedničky nedosahuje. Dvojka je na první pohled šitá hodně horkou jehlou, a když si člověk všimne toho, jak moc je krátká, dojde mu, že vyšla jen proto, aby se svezla na vlně úspěchu svého staršího sourozence. Třetí a čtvrtý díl se pak více přiklánějí k akční hratelnosti a hlavně jsou vytvořeny ve 3D grafice, což poetice série zbytečně ubližuje. No a pětka, rozdělená na dvě poloviny, je zase možná až moc křečovitým pokusem o návrat ke stylu prvního dílu.

Za zmínku určitě stojí, že po nepěkném čtvrtém dílu si parta německých nadšenců řekla, že si udělá vlastní pokračování série Broken Sword a to tak, jak si jej většina hráčů vždy přála. Broken Sword 2,5 sice nedosahuje kvalit prvních dvou dílů série, ale i tak se na poli freeware titulů jedná o silně nadprůměrný titul, který může být našincům o to bližší, že pro něj existuje i český dabing.

Kromě kompletní série Broken Sword je možné ve speciální kolekci Revolution: 25th Anniversary Collection možné nalézt i další hry Charlese Cecila – mimo jiných také polozapomenutý Lure of the Temptress. Pokud jste s žádnou z her od studia Revolution doposud neměli tu čest, upalujte do nejbližšího obchodu a kolekci si pořiďte. Částka, za kterou se prodává, je, vzhledem k obsahu, jež nabízí, opravdu směšná.

Stáhnout Broken Sword 2,5 na eDownload.cz

Koupit Revolution: 25th Anniversary Collection na Xzone.cz