Kontroverzní hry a bezcenná věková doporučení

Cenzura tu je od doby, co je lidstvo lidstvem. Každých, řekněme, dvacet let si schvalovací komise, mající za cíl zabránit tomu, aby se na trh v její zemi dostaly produkty, které jsou nějakým způsobem v rozporu s jejími zákony či morálními zásadami, vybere jedno určité médium, jež následně stíhá neskonale přísně a pokud se někde objeví problém, využije jej jako univerzální argument pro jeho vysvětlení. V první polovině dvacátého století si roli otloukánka vyzkoušely některé knihy, o pár desítek let později zase určité hudební žánry. A dnes tuto nesnadnou úlohu převzaly hry.

Je tomu bez pár týdnů přesně rok, co spatřila světlo světa polská akční hra Hatred. Hra, o které se mluvilo opravdu hodně. Mnohem více, než by si zasloužila. Najde se však i dnes mezi hráči někdo, kdo by si na ní vzpomněl a dokázal vyjmenovat, co všechno se v ní vlastně dělo, tedy kromě poprav povětšinou bezbranných lidiček?

Tvůrci Hatred na to šli od lesa a svoji prvotinu stylizovali do té roviny, kvůli níž spousta lidí pohlíží na hry jako na naprosté dno jakékoli zábavy a hráče hází do jednoho pytle společně s pyromany, pedofily a fanoušky horrorcore. Nicméně vyplatilo se a hry si kvůli jejímu obsahu všimly média, dokonce i ty Česká, která jí nevědomky udělali reklamu zcela zdarma. To, že titul po pár měsících zmizel v propadlišti dějin, je už věc druhá. Nicméně tato strategie – uděláme mizernou hru za málo peněz, ale nacpeme do ní kontroverzní obsah, díky němuž si jí pár lidí koupí a bude se o ní hodně mluvit – se tvůrcům, zdá se, vyplatila, protože v těchto měsících kutí hru zabývající se aktuální problematikou Islámského státu.

Na Hatred jsme si nevzpomněli kvůli tomu, že by si to tato hra zasloužila. To rozhodně ne. Důvodem, proč nám vytanula na mysli, bylo, že se jedná o jednu z posledních her, která byla ve velkém zakazována. A to nejen v Austrálii, kde se hry, jež budou vpuštěny na tamní trh, vybírají stále o něco citlivěji, než ve zbytku světa.

Pixely neomlouvají!

Zdá se to až neuvěřitelné, ale původního Wolfensteina 3D z roku 1992 si ani dnes nezahrajete v Německu. A to dokonce ani v prohlížeči, kam byla hra před pár lety portována. Důvod, proč tomu tak je, je zřejmý. Německo se ani sedmdesát let po skončení druhé světové války nedokázalo zcela oprostit od nejtemnější kapitoly své historie a tudíž je nemyslitelné, aby jeho občané hráli hru, v níž hráč střílí vojáčky v nacistických uniformách a nakonec si to rozdá s opancéřovaným Adolfem Hitlerem. Je to zábavné, protože když se dnes na Wolfensteina 3D podíváte, tak musíte zapojit opravdu velkou dávku představivosti, abyste si jej dokázali představit jako realistickou střílečku, jak byl titul před drahně lety vnímán. Není to však nic proti případu zákazu hry Hotline Miami 2. Celá tato hra je nesmírně brutální a člověk by tak očekával, že zákazu se dočká právě kvůli tomu. Důvod, proč byl její prodej v Austrálii zakázán, však představuje něco zcela jiného – asi vteřinu trvající scéna znásilnění vyvedená v pixelartové grafice. Nevíme, zda mají lidé žijící v Austrálii více vyvinutý smysl pro všímání si drobných detailů, ale nám tento moment při hraní zběsilé akční řežby Hotline Miami 2 zcela unikl a při psaní tohoto článku jsme si jej museli dodatečně vyhledat na YouTube, abychom vůbec věděli, která bije.

Politika nuda je

Když někdo řekne zakázané hry, musí říci i GTA. Snad každý díl této kultovní série se v průběhu let setkal s tvrdou rukou cenzury a není se čemu divit. GTA je dospělá série pro dospělé hráče, což spousta lidí, která považuje hraní her za zábavu pro malé děti, prostě není schopna pochopit.

Samostatně spustitelný datadisk pro GTA IV byl zakázán v Brazílii. Ne však kvůli násilí a sexuálním scénám, kvůli nimž byla základní hra původně zakázána v Austrálii, kde následně vyšla v cenzurované verzi. Byla zakázána kvůli tomu, že v rámci rozšíření zazní jako jedna z podkresových skladeb píseň Bota o Dedinho Pro Alto od brazilského hudebníka Mc Miltinho, pro jejíž použití autoři nezakoupili autorská práva.

Čína je velký národ a také patřičně, možná až přehnaně, sebevědomý, jak se ostatně ukázalo při nedávné návštěvě čínského prezidenta v Česku. Battlefield 4 byl v Číně zakázán na doporučení tamního ministerstva kultury a to hned pěkně od podlahy. Nejen, že byl zakázán jeho prodej, ale bylo zakázáno se o něm i veřejně zmiňovat, například ve zprávách. EA Dice však dle vlasnítch slov se zákazem Battlefieldu 4 v Číně, vzhledem k jeho tématu, počítalo a od počátku vývoje nemělo v plánu do ní svoji hru distribuovat.

Poloviční zákaz

Zvláštní přístup ke kontroverzním hrám v posledních letech nejednou předvedly Spojené arabské emiráty (dále jen SAE). Když je nějaká hra zakázána například v Austrálii či na Novém Zélandu, je stažena z prodeje kompletně a případní zájemci o zahrání se k ní legální cestou prostě nedostanou. SAE je v tomto směru poněkud benevolentnější. Celá řada známých her jako například Mafia 2, Dead Island či Dragons Age v nich sice zakázána byla, ale zastavení prodeje se dotklo pouze krabicových verzí – digitální distribuce pro tyto tituly běžela nadále. V podstatě jedinou hrou, která v SAE dostala „kompletní zákaz“ tak je interaktivní film Heavy Rain od Davida Cage.

Sex je náš

Ne vždy jsou vývojáři ochotni smířit se s tím, že by jejich hra neměla v některé zemi vyjít.

V Austrálii jsou, co se zobrazení nahoty a sexuálního obsahu obecně týče, hodně citliví. Není proto divu, že primárně humorná scénka ze hry podle úspěšného animovaného sitcomu South Park, v níž je hráčem ovládaná postavička v případě nesplnění minihry podrobena kolonoskopii, byla na schvalovací komisi až moc silné kafe a vydání hry na území Austrálie zakázala. Vývojáři s Bethesdy však přišli s elegantním řešením, díky němuž se vlk nažral a koza zůstala celá. V Australské verzi hry tak namísto výše zmíněné scénky hráče čeká pouze obrázek koaly se stručným popisem toho, co se v problematické scéně původně mělo dít.

Zaklínač 2 byl po všech směrech kvalitní hra. I když dnes si na něj kvůli zbytečně velké hysterii spojené s loňským vydáním třetího dílu spousta lidí ani nevzpomene. Případ druhého Zaklínače je v podstatě identický s případem Hotline Miami 2. Hra je drsná a krvavá přesně tak, jak byla asi drsná a krvavá doba, v níž se odehrává. To však provařené a všemi mastmi mazané australské schvalovací komisi nevadilo – přec jen to může mladším ročníkům dopomoci začít si vážit víceméně mírumilovné současnosti. Jakmile však jedna z ženských vedlejších postav odhodila stud i oděv a dala se celým tělem k dispozici hlavnímu hrdinovi, aby mu tak vyjádřila své díky, byl hnedle oheň na střeše a k vydání v Austrálii už Zaklínači 2 nepomohla ani svěcená voda. Stejně jako u South Parku se však vývojáři nedali odradit a tento jeden problematický moment předělali. Hra nakonec u protinožců přeci jen vyšla. A na krabičce, v níž se prodávala, se objevila cedulka říkající, že je vhodná pro hráče od patnácti let výše. Trochu úsměvné, nemyslíte?

Dvě hry, které se dočkaly zákazu hned v několika zemích výhradně kvůli tomu, jakým způsobem převádějí na monitory počítačů brutální vyvražďování – Postal 2 a Manhunt – myslíme netřeba blíže představovat, protože média je provařila již opravdu notně a pokud se jednou za čas někde objeví reportáž o tom, že osmiletý klouček zabil svoji starší sestru lžící a následně se oběsil v ledničce na ramínku z její podprsenky, můžete si být jistí, že jedna z nich bude zmíněna jako jeden z hlavních podnětů, které chlapce k tomuto zrůdnému činu přiměly.

Bezcenná věková doporučení

Jak jsme řekli v úvodu – cenzura tu byla, je a asi už navždy bude. My, jakožto hráči, můžeme na zakazování určitých titulů pohlížet s nelibostí, stejně jako na to, že je na hry mnohdy neoprávněně házena špína. Před vynášením předčasných soudů by si však měl každý zamést před vlastním prahem. Lidé rozhodující o udělení zákazu vydání obzvlášť. Teď ponechme stranou případ zákazu Battlefieldu 4 v Číně – chápeme, že čínská vláda prostě nechtěla, aby se na tamním trhu objevil titul, který jejich zemi ukazuje v tom nejhorším světle. Podívejme se raději na GTA: San Andreas. To bylo v Austrálii původně zakázáno, ale následně po několika drobných úpravách v ní přeci jen vyšlo s označením, že je vhodné pro hráče od patnácti let. Teď ponechejme stranou veškeré předsudky – myslíte si, že toto doporučení někoho zajímá? Třeba u nás v České republice? Správně, nezajímá nikoho.

Autor tohoto článku si ze studijních důvodů před pár dny sedl v jednom z plzeňských obchodních center před prodejnu Bílá Myš, a když do ní po asi dvou hodinách zavítal první zákazník, asi dvanácti letý chlapec, dost jej zajímalo, co si odnese domů. Jestli vůbec něco. Co myslíte – po pár minutách si syčák hopkal spokojeně domů s krabičkou Dying Light v náručí. Myslíte si, že někoho zajímalo, že doporučený věk pro tuto hru je osmnáct? Ne. Vůbec nikoho. Až však tento chlapec začne častovat učitele vulgárními synonymy pro mentálně méněcennou osobu, bude veškerá špína hozena na hru. Ne na rodiče, kteří mu jí dovolili hrát nebo prodavače, který očividně pochybil. V USA je například nemyslitelné, aby si hru s označením M (Mature) koupil někdo, kdo neprokáže plnoletost předložením občanského průkazu. Tímto se pouze potvrzuje to, co jsme rovněž řekli v úvodu, a sice že hry vystřídaly knihy na pozici otloukánka. Vzpomeňme si na román „Kdo chytá v žitě“. Zajímalo by nás, jaká videohra to odskáče, až některý z hráčů zamorduje Kamila Střihavku.