World of Warcraft - Po dvanácti letech stále král svého žánru

World of Warcraft je stále králem svého žánru. S tímto tvrzením můžete nesouhlasit, můžete brečet, nebo můžete zkusit autorovi tohoto článku lát do neznabohů a rohatých zvířat. Na jeho pravdivosti to však absolutně nic nezmění. Je to už dvanáct dlouhých let, co se světy fantastického online světa otevřely široké veřejnosti. Za tu dobu se změnila spousta věcí, vyšlo mnoho jiných MMORPG, ale aby se počet hráčů některého z nich stále držel nad hranicí několika milionů, z nichž každý jeden je ochotný pravidelně přispívat do kasičky Blizzardu formou měsíčních poplatků, aby jeho zaměstnanci měli na nové boty? To se žádnému z nich nepodařilo.

Přitom to všechno začalo poměrně nenápadně. V roce 1994, čili nějakých deset let před ostrým spuštěním World of Warcraft, vydala malá kalifornská firmička Blizzard strategickou hru Warcraft: Orcs & Humans. Při pohledu na ní by si nejspíš ani ten největší optimista neodvážil tvrdit, že právě ona se stane základem pro hru s do posledního detailu propracovaným světem, po němž se jednou budou prohánět miliony hráčů. S vydáním dalších dvou pokračování – Warcraft II: Tides of Darkness a konečně Warcraft III: Reign of Chaos, dostala značka na poměry strategických her nadstandardně propracované příběhové zázemí, na jehož základě mohli v Blizzardu kolem roku 2001 začít kout svůj dosud největší projekt.

World of Warcraft (2004)

Ke spuštění hry došlo v listopadu roku 2004, ovšem pouze v Americe. Do Evropy se dostala až s několika měsíčním zpožděním. Téměř souběžně s World of Warcraft vyšlo pokračování v té době oblíbeného MMORPG Everquest a mnoho lidí očekávalo, že právě to novinku Blizzardu roznese na kopytech. Opak se však ukázal býti pravdou.

Pokud bychom měli vůbec první verzi World of Warcraft porovnat s tou, která je teď dostupná na oficiálních serverech, tak ze všeho nejlépe jí vystihne jedno jediné slovo: pomalejší. Zatímco v dnešní verzi je hra koncipována tak, aby i úplný nováček dokázal dosáhnout maximální úrovně v průběhu několika dnů, v roce 2004 tomu bylo jinak. Jen dosažení desáté úrovně trvalo v průměru 2 hodiny čistého času, jezdící zvířata byla původně dostupná až od čtyřicátého levelu, což se však v jednom z prvních větších patchů změnilo, protože kolem třicáté úrovně většina lidí zavítala do džungle Stranglethorn, která byla neskutečně rozlehlá a její přejití z jednoho konce na druhý trvalo několik desítek dlouhých minut. Ani poté, co tvůrci umožnili hráčům obstarat si první dopravní prostředek už na úrovni 30, však nebylo vyhráno, protože až do vydání druhého datadisku byly i ty pomalé neskutečně drahé.

Takzvaná Vanilla, jak hráči základní verzi World of Warcraft často familiárně přezdívají, byla obtížná. A to tak, že pro řadu hráčů byla v určitých momentech (jež přišly především po dosažení maximální, tehdy šedesáté úrovně) téměř nehratelná. Slavný patch 1.11 přinesl rozsáhlou raidovní instanci Naxxramas, v níž se většina hráčů nedokázala probojovat ani k prvnímu bossovi.

Velmi zajímavým prvkem, který „Vanilla“ obsahovala, byla unikátnost jednoho povolání pro každou ze dvou dostupných frakcí. Zatímco Aliance nabídla Paladina, Horda kontrovala Šamanem. Tento rozdíl, který byl zdrojem mnoha zajímavých okamžiků v bojích mezi hráči, byl bohužel odstraněn hned po vydání prvního datadisku, na nějž se nyní podíváme.

Burning Crusade (2007)

V době, kdy došlo k oznámení prvního datadisku, měl už World of Warcraft pevnou základnu fanoušků. Není tedy žádným překvapením, že hned první týden po vydání si rozšíření pořídilo téměř dva a půl milionu lidí. Největší novinkou, kterou s sebou první datadisk přinesl, byl pochopitelně nový svět Outland, tvořený osmicí rozdílných a na pohled úžasných lokací. Do něj se však mohli podívat jen hráči na vysoké úrovni a aby tak vývojáři dali důvod pořídit si rozšíření i začínajícím hráčům (kteří mohli směle hrát až do šedesáté úrovně pouze díky zakoupení základní hry), přidali do hry dvojici nových ras – řady Hordy rozšířili Krvaví Elfové a k Alianci se přidali Draeneiové. Malou zajímavostí je, že jako alianční přídavek, byli původně zamýšleni Pandareni, jejichž přidání se však nakonec odehrálo až o pět let později.

Maximální úroveň se s prvním datadiskem zvedla na rovnou sedmdesátku a nutno podotknout, že cesta k jejímu dosažení byla o poznání příjemnější, než k původní šedesátce. Bylo to dáno jednak tím, že jednotlivé questy byly daleko lépe zpracovány, díky čemuž lépe odsýpaly a také navštěvování dungeonů začalo dávat tak nějak větší smysl. Když už mluvíme o dungeonech, tak Burning Crusade disponoval v rámci obsahu pro hráče na nejvyšší úrovni poměrně zajímavým způsobem jeho postupného zpřístupňování. Všechny dungeony byly totiž vytvořeny ve dvou variantách – základní, pro hráče, kteří nejsou na maximální úrovni a heroické. Pokud jste chtěli navštívit druhou zmíněnou, museli jste nejprve splnit sérii questů, jejichž příběh byl s daným dungeonem úzce provázán, případně jste museli dokončit některý z jednodušších dungeonů, což se vám pochopitelně nepodařilo, pokud jste nesehnali dobrou partu lidí. Pávě velký důraz na týmovou hru je jedním z důvodů, proč je na Burning Crusade často vzpomínáno jako na ten nejlepší datadisk vůbec.

Wrath of the Lich King (2008)

Druhý datadisk položil základy hře takové, jakou World of Warcraft představuje dnes. Ještě před jeho vydáním přišel masivní patch, který do hry přidal nový prvek, mající za cíl udržet kromě hardcore hráčů i vlky samotáře – achievementy. Celkem jich hra nabízí přes 2000 a první, komu se je podařilo splnit všechny, byl před dvěma lety ruský hráč, vystupující pod nickem Хируко.

Přijetí druhého datadisku bylo značně rozpačité a třeba jeden z hlavních českých herních časopisů mu v recenzi udělil známku pouze šedesát procent. Nebylo to dáno ani tak tím, že by rozšíření bylo špatné, to určitě ne. Přineslo nový kontinent, promrzlý Northrend, na němž mohli hráči pokračovat ve svých dobrodružstvích až do levelu 80, nové hratelné povolání Death Knight a celou řadu tu větších tu menších vylepšení. Problém však byl, že obsah, který hra nabízela hráčům na maximální úrovni, byl ve všech směrech nedodělaný a navíc ho bylo málo. Wrath of the Lich King byl bohužel dokončen velmi horkou jehlou, protože takřka souběžně s ním vyšla jiná očekávaná MMO pecka – Warhammer Online, kterou v Blizzardu považovali za potenciální hrozbu a nechtěli riskovat, že kvůli pozdnímu vydání druhého datadisku přijdou o hráče.

Obtížnost hry byla v obsahu, přidaném druhým datadiskem, o několik tříd nižší, než tomu bylo v případě předchozích verzí hry. Mnohem větší důraz byl nově kladen na vyprávění příběhů, což bylo dobře vidět zejména při hraní úvodní pasáže za Death Knighty a každou chvíli se hra pokusila hráče něčím překvapit – ať už momentem, kdy jej posadila za kormidlo šíleně vypadajícího tanku nebo jej poslala vyzkoušet své dovednosti do klasických rytířských soubojů. Elitní questy, typické zejména pro druhý datadisk, které hráče zaváděly do dungeonů a jež samozřejmě nebyly dokončitelné bez pomoci jiných hráčů, byly ze hry odstraněny a pokud se hráč rozhodl přeci jen nějakou tu podzemní lokaci navštívit, mohl si je dodatečně nabrat přímo u vstupu do ní. S dungeony se váže další velká novinka, dost možná ta vůbec největší, jaká se za života druhého datadisku urodila – dungeon finder. Hráči, kteří měli zájem jít si zabojovat proti silným potvorám, už díky ní nemuseli otrocky žebrat na chatu, ale stačilo, aby si v přehledném formuláři vyplnili roli, jakou chtějí v rámci party zastat, klikli na potvrzující dialog…a za pár minut mohli jít do akce s partou povětšinou naprosto neznámých lidí. ** World of Warcraft hrálo na sklonku expanze Wrath of the Lich King nejvíce hráčů za její dvanáctiletou historii**. I když druhé rozšíření začalo hraním na poměrně rozporuplnou strunu, s přibývajícími patchi se z něj stal datadisk, na který dodnes nedá celá řada lidí dopustit a stále jej usilovně hraje na free serverech, o těch ale až později.

Cataclysm (2010)

Třetí expanze šla tak trochu proti trendu změn, které zavedly expanze předchozí. Tak například – maximálně úroveň se nezvedla o deset úrovní, ale, pouze o decentních pět. Stejně tak nepřinesla žádný nový kontinent k prozkoumávání, ale, zřejmě v zájmu toho, aby hráče na maximální úrovni bylo možné potkat i ve světě, představeném při prvotním vydání hry, byly veškeré nové lokace umístěny do doposud slepých míst na původní mapě. To s sebou přineslo nutnost dvojici nejstarších kontinentů z gruntu přepracovat, což mělo kromě jiného za následek, že se změnily mnohdy zcela k nepoznání. Například jedna z nejoblíbenějších nízkolevelových zón – Barrens – se dočkala rozdělení hnedle na dvě poloviny, jež od sebe oddělovala řeka vroucí lávy. Celá expanze Cataclysm se vůbec nesla v prapodivném duchu, majícím zřejmě za úkol dát hráčům pocit, že jejich herní postavičky mají ty největší koule v celém vesmíru. Nebylo žádnou výjimkou, že jste v rámci questů byli vysíláni mordovat monstra větší, než dvoupatrový dům, k jejichž úspěšnému skolení však stačilo jen pár dobře mířených ran mečem. To se netýkalo jen části hry přidaných datadiskem, ale i těch nejstarších, které už v porovnání s těmi přidaných jako součást datadisků vypadaly, přiznejme si to, poněkud jetě.

Rychlost levelování po vydání Cataclysmu dosáhla astronomických hodnot. Dosažení úrovní, jejichž dobytí dříve trvalo několik dní perného hraní, se nově stalo otázkou několika hodin a to i pro nové hráče. Veteráni, kteří už měli hru projetou ze všech směrů a opětovné hraní od nuly by pro ně tudíž představovalo jen velkou šeď a nudu dostali navíc do vínku možnost čerpat z výhod, jež s sebou přinesl nově představený systém, v jehož rámci můžou guildy získávat úrovně, díky nimž získávají jejich členové například zvýšené množství zkušeností za zabíjení potvor či automatické získání nejvyšších slev u všech obchodníků.

Třetí datadisk udělal z World of Warcraft zábavu především pro příležitostné hráče, kteří nebyli tlačeni k tomu, aby ve hře trávili hodiny a hodiny svého času, ale naopak jim byla dávána pestrá škála možností, jak se zabavit. Kromě obligátního vymetání dungeonů a raidů (které už rozhodně neměly pověst těch nebezpečných míst, kde umřete po pár krocích) se mohli věnovat například archeologii, pomáhat kuchařům ve městech připravovat oběd pro znavené bojovníky či si jen tak vyrazit na ryby. Počet předplatitelů však začal soustavně klesat, kterýžto trend se dost nešťastně pokusila změnit hned následující expanze.

Mists of Pandaria (2012)

Čtvrtý datadisk to měl po celou dobu své existence dost těžké. Tak trochu připomínal nového spolužáka, kterému ve dvanácti letech vypadaly všechny vlasy, nebo moderátora, který dostal za úkol uvést reportáž o sexuální zdrženlivosti, ale přitom si sám zapomněl zapnout poklopec, čímž odhalil, že nemá spodní prádlo.

První informace o Mists of Pandaria vnímala celá řada lidí jako aprílový žertík, na něž jsou v Blizzardu experti. Když se pak ukázalo, že se o žádný rafinovaný fórek nejedná, bylo to mimo jiné podnětem ke vzteklému prskání a další poklesy počtů předplatitelů. Změny ve čtvrtém datadisku byly zkrátka moc razantní a ani dnes nemůžeme říct, že by některá z nich byla vysloveně posunem k jakémukoli zlepšení hry. World of Warcraft se s příchodem Mists of Pandaria v podstatě degradoval na typicky asijskou MMORPG hru, jakých si můžete na internetu (často přímo v prohlížeči) zahrát desítky. Zdarma.

Zatímco předchozí dvě rozšíření se snažily udělat ze hry nějakým způsobem výpravnou a epickou záležitost, to čtvrté vás posadilo za kormidlo mazácké pandy, ve všech směrech inspirované nejmenovaným filmem studia DreamWorks, a nechalo vás mlátit do boxovacích pytlů, případně krást rozzuřeným králíkům zásoby mrkve. Jeho největší problém nicméně nespočíval ani tak v místy až přehnané ulítlosti, ale v akutním nedostatku obsahu. S tím se sice potýkal i Wrath of the Lich King, ale Mists of Pandaria se musela obejít rok (!) bez jakéhokoli většího rozšíření a když se Blizzard následně odhodlal k tomu, že navýšil poplatky za měsíc hraní, byla to i pro ty nejvytrvalejší hráče příslovečná poslední kapka v poháru trpělivosti.

Warlords of Draenor (2014)

Pátý datadisk měl rozhodně po nemastné a neslané výpravě do světa Čínského draka, ve World of Warcraft nesoucím jméno Pandarie, co napravovat. Svým způsobem se mělo jednat o takový lehký návrat ke kořenům. Celé dění nového rozšíření se točilo opět kolem Outlandu, představeného už jako součást první expanze. Nicméně tentokrát jsme jej dostali možnost prozkoumat v podobě, v jaké se nacházel předtím, než byl zničen Plamennou legií.

Warlords of Draenor se snažil dostat opět do hry prvky, které by hráče nutily sdružovat se ve skupinách a vyrážet na dobrodružství společně. Jedním z nich bylo například opětovné zavedení tuhých world bossů, potulujících se krajinou.

Bezpochyby největší novinku této expanze představovala možnost postavit si vlastní pevnost, v níž hráči můžou rekrutovat své věrné pohůnky, kteří mohou být vysíláni na nebezpečné výpravy, z nichž kromě nějaké té příjemné kořisti a šrámů donesou hráči i nezanedbatelné procento zkušeností. V praxi to vypadalo tak, že po splnění úvodního dobrodružství pátého datadisku jste se mohli zavřít za zdi své pevnosti a už odtamtud nevylézt.

Ačkoli počet předplatitelů po vydání Warlords of Draenor utěšitelně vzrostl, protože minimálně zpočátku dokázal celé řadě hráčů nabídnout ten samý pocit, jaký zažívali před lety při hraní Burning Crusade, postupem času začal opět upadat až na hodnotu tří milionů, což představuje nejnižší číslo v historii hry.

Legion (2016)

No, a tím se vlastně dostáváme do žhavé přítomnosti. Šestý datadisk, jehož vydání je naplánováno na začátek podzimu letošního roku, přinese opět celou řadu změn – namátkou novou hratelnou třídu Lovce Démonů, nový kontinent či přepracovaný PvP systém. Asi nejpřevratnější novinkou bude systém, který přizpůsobí obtížnost vámi navštívených lokací vaší úrovni, čili už nebudete nuceni vymetat jednotlivé zóny v pořadí, v jakém to zamýšleli tvůrci.

Free servery

Tak článek se chýlí ke konci, což je docela fajn, protože už teď začíná být delší, než bylo původně zamýšleno. Na jeho závěr se pustíme na trochu tenký led a povíme si něco o free serverech. Nakonec – pravděpodobnost, že by se k tomuto článku doklikal někdo, kdo s nimi nemá žádnou zkušenost, je prakticky nulová.

Na úvod si položme otázku: jak vlastně free servery vznikly? V tomto směru bych se rád odkázal na náš starší článek, v němž jsme se zabývali počítačovým pirátstvím a protipirátskou ochranou her. Kradení her tady vždy bylo, a pokud se nestane něco opravdu revolučního, tak s námi bude i nadále. S nástupem éry internetu se však stalo poněkud komplikovanější záležitostí – hranice mezi hraním singleplayeru a multiplayeru se začala postupně vymazávat a zahrát si dnes třeba jen pitomý simulátor kulečníku bez toho, aby si vás prověřily servery Steamu je prakticky nemožné. V případě MMORPG, ke všemu ještě měsíčně placených, je celá problematika poněkud složitější. Věříme, že na free serverech hraje celá řada hráčů, která by neměla problém s tím, si hru poctivě koupit, ale vadí jí, že by každý měsíc musela odvádět v přepočtu tři stovky do pokladny Blizzardu.

Nevýhody free serverů jsou zřejmé. Hra na nich povětšinou nefunguje tak, jak to bylo vývojáři zamýšleno, některé questy (zejména v pozdějších fázích hry, kdy už byly přeci jen trochu sofistikovanější) nejdou splnit, protože jejich naskriptování je pro partu nadšenců moc silné kafe. To, že většina free serverů disponuje verzí hry, která už je několik let zastaralá, nelze považovat za nevýhodu v pravém slova smyslu. Nakonec – když se někomu líbilo hraní třeba datadisku Wrath of the Lich King, proč by si jej nemohl připomenout? Nakrásně, právě založení několika serverů, na nichž by běžely starší verze hry, je něco, co fanoušci požadují od Blizzardu na oficiálních fórech již drahně let.

World of Warcraft je stále králem svého žánru a jako každý, kdo má úspěch je u spousty lidí v nemilosti. Ano, hra má i po těch dvanácti letech stále své mouchy, ale na rozdíl od celé řady jiných MMORPG, vycházejících v průběhu posledních let, je už víceméně odladěná a dá se hrát tak, že si v ní každý najde to své. Blizzard to sice zejména v posledním vydaném datadisku s tím zpřístupňováním všem lehce přehnal, ale není mnoho důvodů, proč nevěřit tomu, že se po opětovném masivním poklesu hráčů nepokusí vstříknout do jejích žil trochu té nové krve. Jak to dopadne, uvidíme na podzim.

Koupit World of Warcraft Battlechest na Xzone.cz

Koupit World of Warcraft: Warlords of Draenor na Xzone.cz

Předobjednat World of Warcraft: Legion na Xzone.cz

Předobjednat sběratelskou edici World of Warcraft: Legion na Xzone.cz