Mafie v New Yorku 2: Vysoké napětí - Detektivka pro celou rodinu

Čas od času se nám do rukou dostane herní titul, který je malý, téměř nikdo o něm neví a jako korunu všeho nese logo známé české distribuční společnosti Špidla Data Processing, jež se zaměřuje především na distribuci zahraničních nezávislých titulů, které mají tendenci pobavit celou rodinu – pětiletým Fanouškem počínaje, devadesátiletým dědečkem Alojzem konče.

No jo. Jak ale máme k takovýmto hrám přistupovat? Když je budeme hodnotit podle měřítek, která běžně aplikujeme při recenzování velkých AAA titulů, tak jim rovnou napálíme, v tom nejlepším případě, padesátku a půjdeme o dům dál. No, a když je budeme hodnotit podle měřítka jiného, tak nás čtenáři pošlou zpátky do dolů, tak, jak to doktor Reich z Černých baronů dělával s těma, kdo mu říkali soudruhu kapitáne.

Mafie v New Yorku2: Vysoké napětí nám však celou situaci značně usnadňuje. Nevíme, zda naše nároky na kvalitu adventur snížil nedávno vydaný nešťastný spektákl Armikrog, nebo jestli je dnes recenzovaná hra schopná hráče zhypnotizovat a vsugerovat mu myšlenku, že je tou nejlepší pod sluncem. Pravda je taková, že je zatraceně povedená, svižná a svým způsobem také návyková.

Jednoduchost – naše heslo

V první řadě je potřeba si uvědomit, že Mafie v New Yorku2: Vysoké napětí je hrou určenou primárně těm mladším hráčům, i když stylové úvodní intro, v jehož rámci se chystá poprava neznámého muže pomocí elektrického křesla, tomu příliš nenasvědčuje.

Hlavní postavou hry je mladá vyšetřovatelka, pracující pro tajnou detektivní agenturu. Ve hře ji poprvé potkáváme ve chvíli, kdy se ochomýtá kolem místa činu, na kterém tajemný blesk způsobil zmizení jednoho z na první pohled movitějších občanů města New York. Už po prvním procitnutí ve hře pochopíte její základní mechanismy, a pokud byste byli opravdu v koncích, případně pokud by tento titul byl vaší první hrou vůbec, tak vám tvůrci vše hezky vysvětlí v rámci několika krokové nápovědy.

Hratelnostně se jedná o typický titul žánru hidden object, kterých u nás Špidla vydal již několik. Narozdíl od před časem recenzovného titulu Návrat doby temna jsou však pasáže, v nichž je vaším úkolem najít všechny potřebné předměty na obrazovce, ustoupily do pozadí a hra se více blíží klasické adventuře viděné z pohledu vlastních očí. Jednotlivé problémy, jež vás ve hře čekají, jsou striktně logické a i když občas narazíte na nějaký ten lehce nedomyšlený (skládání ryby v samotném úvodu hry), tak se nedá říct, že byste byť jen sebemenší chvíli nevěděli, co se po vás chce, nebo čeho je potřeba dosáhnout pro další posun děje.

Co nás trochu štvalo, byla přítomnost nápovědy, kterou můžete jednou za čas (jenž se navyšuje podle stupně zvolené obtížnosti) použít. I na nejvyšší obtížnost se nabíjí zbytečně rychle a skutečnost, že její použití je otázkou jednoho jediného zbabělého kliknutí, z ní dělá prvek, jenž dost intensivním způsobem narušuje hratelnost. Představte si následující situaci – nacházíte se v kanceláři, kde je na první pohled něco nutno udělat, a tak si prohlížíte graficky pěkně zpracované pozadí, zkoumáte na první pohled nepodstatné prvky jako v každé dobré adventuře ze staré školy…a najednou se vám v rohu obrazovky rozsvítí tlačítko nápověda, jakoby tvůrci říkali: „Už je čas, musíme jít, pane profesore.“ Hujery má rád asi málokdo a bohužel ve chvílích, jako je tato, nám je hra dost připomínala.

Jakoby přítomnost nápovědy, které by slušela nálepka „Kretén compatible“, nestačila,** hra obsahuje jako korunu všeho i implementovaný kompletní návod**, jenž si můžete dokonce načíst dopředu. Chápeme, že se tvůrci chtěli vyhnout tomu, že hráči budou hru shazovat do lišty a hledat si neoficiální postupy na internetu (mimochodem – hra má s touto činností docela problém, ale o tom až za chvíli), ale opět – proč je návod, což je něco, co dokáže při nesprávném použití pokazit hraní každé logické hry, dostupný pomocí jednoho jediného kliknutí? Vzpomeňme si třeba na Machinarium. I to v sobě mělo přímo implementovaný návod, ale jeho získání bylo podmíněno splněním poměrně tuhé minihry.

Kdopak to mluví

Už jsme naznačili, že graficky na tom hra není vůbec špatně. Pozadí jsou pěkná a dostatečně detailní, takže pixelhunting v žádném případě nehrozí, překvapila nás i kvalita animovaných cutscén, jež sice v žádném případě nelze považovat za vrchol grafických orgií, ale pohled na ně neurazí. Potěšil nás i soundtrack a ozvučení obecně – co se týče audiovizuální stránky hry, je z ní zkrátka cítit kus poctivě odvedené práce.

Jak je u her od Špidly zvykem, hra vychází kompletně v češtině, včetně dabingu. Neočekávejte výskyt žádných zvučných jmen, jako třeba v případě Poldy či Vietcongu, ale většina zúčastněných i tak odvedla svoji práci velice dobře a poslech dialogů vám tak v žádném případě hluchotu nezpůsobí.

Během testování nás trochu pozlobila nestabilita hry. Ve třech ze čtyř případů nám v průběhu načítání uložené pozice spadla, stejně tak přepínání mezi systémovými okny a hrou nefungovalo úplně nejlépe.

Mafie v New Yorku2: Vysoké napětí je příjemně hratelná adventurka, kterou můžeme doporučit především mladším hráčům, kteří ještě nejsou dostatečně zralí na hraní velkých adventur jako Broken Sword či Dreamfall. Své si v ní ale najdou i starší hráči, i když pro ně se o žádnou výzvu jednat nebude a sfouknou jí za pár hodin.

Hodnocení redakce:  65 %