SOMA - Inteligentní a po čertech mrazivý horor

V pokleku se plížím naprosto temnou místností. Kdybych rozsvítil svou příruční svítilnu, tak bych možná byl schopen dohlédnout dále než na nějaké dva metry před sebe. Ale neudělám to. To podivné mručení, které se odráží od stěn a vytváří prapodivnou serenádu smutku a touhy po zabíjení, mě ujišťuje v jedné jediné věci: nejsem tu sám. Nebo je to jinak? Co když ten zvuk vytváří něco neživého? Třeba voda protékající odpadním potrubím, jehož ústí jsem minul o pár chvil dříve? Zatínám zuby a mačkám spoušť na baterce. V ten moment mi celým tělem projíždí mráz. Necelého půl metru přede mnou se na mě šklebí tvář oživlého umrlce.

V momentech, jako je ten popsaný v prvním odstavci, jsem si říkal: Ano, to je ono. Přesně tohle jsem od této hry, nesoucí příznačné jméno SOMA, očekával. Strach, extrémně zranitelného hrdinu, kterého dokáže skolit i pouhý zlý pohled, absenci zbraní a rozmanitá herní prostředí, ve kterých se prostě nejde cítit bezpečně.

SOMA je v pořadí již pátou komerční hrou malého švédského studia Frictional Games, jehož jméno se většině lidí, povětšinou však fanouškům herních hororů, vybaví ve spojení s titulem Amnesia: Pád do temnoty z roku 2010. Ten povýšil obyčejné strašení ve hrách na zcela novou úroveň a zcela po právu byl v mnoha anketách vyhodnocen jako jedna z nejstrašidel­nějších her všech dob. Není se tedy čemu divit, že očekávání, která byla na SOMu kladena, nebyla vůbec malá.

Lekačky? Ne. Strach? To každopádně.

SOMA byla ve vývoji dlouhých pět let, díky tomu se však jejím tvůrcům podařilo dokončit zbrusu novou technologii HPL3, která ji pohání. Nebudeme chodit kolem horké kaše a narovinu se přiznáme, že takové grafické orgie, které umí SOMA vykouzlit, jsme tu neměli už…hodně dlouho. Co si budeme namlouvat, předešlé tituly Frictional Games sice byly bez pochyb kvalitními kousky, ale co se grafické stránky týče, nebyly na tom zrovna nejlépe a řadily se spíše k podprůměru. SOMA je však zcela jiný případ a i když je stále řazena mezi nezávislé hry, tak se může po grafické stránce směle měřit se současnou AAA produkcí.

Stejně jako grafika jsou, jak je ostatně u her z dílny Frictional Games běžné, na velice vysoké úrovní i zvuky a hudba. Podivný mix nesrozumitelných zvuků a orchestrální hudby, který vás bude doprovázet většinu hry, dokáže vykreslit natolik silnou atmosféru, že si skutečně budete připadat, že se nacházíte přímo ve středu všeho dění a ne, že „jen“ hrajete velice kvalitní hru. Většinu herního času tak strávíte v podřepu, budete se plížit z jednoho krytého místa k druhému a vyděsí vás i zvuk židle, o kterou nechtěně zavadíte. I z toho důvodu se připravte na to, že tempo hry je velice pozvolné, protože rychlé pobíhání po lokacích se v mnoha případech rovná instantní smrti, kterou vám mile rádi uchystají zdejší nepřátelé.

Autoři před vydáním hry několikrát ochotně prozradili, že si s designem nepřátel doopravdy vyhráli, aby se neopakovalo to, co se klidně mohlo stát v Amnesii, tedy že strach z nepřátelských postav opadl v momentě, kdy jste zjistili, jak vlastně vypadají. V SOMě tomu tak, naštěstí nebo bohužel, to už je na vašich preferencích, není. Během vaší pouti narazíte na nejednu podivnou kreaturu, která vás bude ohrožovat na životě. Kromě několika variací na oživlé roboty potkáte také klasické živé mrtvé (opět v několika verzích), dobráka inspirovaného Slendermanem a další výplody něčí kreativní mysli. Rovnou zapomeňte na to, že byste se s nimi utkali v rovnocenném souboji. V SOMě se budete muset obejít beze zbraně, takže vaší jedinou šancí, jak setkání s krvežíznivými bestiemi přežít, bude schopnost se dobře skrývat, logické uvažování a schopnost správně načasovat si vykonávání jednotlivých akcí. Na rozdíl od Amnesie vám v SOMě většinou nepomůže utíkání, protože úrovně jsou v ní poměrně malé a navíc nepřátelé jsou vás často schopni zabít na jednu jedinou ránu. Někdy se sice stane, že vás pouze omráčí, načež se můžete zvednout a jít zpátky do akce, ale jakákoli další chyba již v takovém případě bude vaší poslední a nebude vás čekat nic jiného, než potupný návrat k poslednímu záchytnému bodu.

Prozrazovat zde cokoli z příběhu hry SOMA by bylo vandalství. Jedná se totiž, podobně jako u nedávno vydaného Everybody’s gone to the Rapture, o jeden z hlavních aspektů hry. Řekneme pouze tolik, že se vtělíte do kůže jistého Simona Jarretta, který se v úvodu hry připlete k autohavárii, z níž si odnese poškození mozku. Z něj se jej pokusí pomocí nových technik vykurýrovat mladý doktor Munshi, což se však lehce (jak už to tak bývá) zvrtne.

Resumé

Jestli má SOMA někoho zklamat, tak jsou to hlavně fanoušci Amnesie a starších titulů Frictional Games obecně. Hra je prostě jiná. Hraje se podobně, má několik podobných mechanik, zejména tedy tradičně vynikající fyzikální engine, ale – má pomalejší tempo, kterému se hráč prostě musí přizpůsobit, neobsahuje žádné tradiční adventurní hádanky – stejně jako v Amnesia: Machine for Pigs od studia thechineseroom se veškeré úkoly plní v reálném čase bez použití inventáře, a hlavně – je na hráči samotném, aby si svůj herní zážitek vytvořil sám. SOMA je sice veskrze lineární záležitost, ale obsahuje tolik různých odboček a možností alternativních řešení, která navíc mají vliv na další vývoj dění, že znovuhratelnost, což je něco, co se z her v posledních letech prakticky vytratilo, v jejím případě není pouze pojem mající za cíl zvýšit prodejnost.

SOMA je pro nás jedno z nejpříjemnějších překvapení letošního podzimu. Věděli jsme, že to bude kvalitní hra, i tak jsme byli ovšem překvapeni tím, jak moc kvalitní hra to ve výsledku je. Nemá cenu, abychom vás déle zdržovali. Pokud jste ještě se SOMou neměli tu čest, tak to prostě musíte okamžitě napravit.

Hodnocení redakce:  95 %