Diablo série - Krvavý a neústupný král RPG žánru

Z marketingového hlediska je herní titul Diablo ukázkovým příkladem značky, která je v dané kategorii výrobků „top of mind“. Civilněji a česky řečeno to v tomto případě znamená, že Diablo je první hra, která vás napadne, když se řekne akční RPG. O Diablu to platí déle a hádám, že také více než o jiných hrách (koho dneska napadne Doom, když se řekne first-person akce). Mnoho akčních RPG je díky této pozici Diabla často označováno jako jeho klony (Dungeon Siege, Torchlight), aniž by je to degradovalo. Naopak je to docela dobrá reklama.

Základy herních principů i herního světa, na kterých hra do dneška stojí, položilo první Diablo v roce 1996. Následující dva díly různým směrem původní mustr rozvíjí, ale pro hráče vstřícná a svým způsobem geniální jednoduchost ve všech směrech titulu zůstala. Klíčové pro sérii Diablo bylo rozhodnutí změnit původně plánovaný kolový systém soubojů na point & click akci v reálném čase. Kombinace svižného a přímočarého sestupu dungeonem, primitivního příběhu a zredukovaného vývoje herních postav dodala hře obrovský spád, a tím i potenciál oslovit mnohem větší masu hráčů, než jakou tvoří fanoušci tradičně komplexních RPG. Odrazilo se to pochopitelně na prodejích, které dosáhly několikanásobně vyšších čísel (přes 2,5 mil.) než například u neméně „velectěného“ Falloutu z roku 1997.

Ve srovnání s dalšími díly se zdá, jakoby v jedničce bylo všeho méně, jakoby byla jen opatrným rozběhem do světa Diabla. V nabídce byly pouze tři postavy (pomíjím datadisk), hráč sestupoval k „primárnímu zlu“ přes mnohem menší spektrum lokací i množství nepřátel, a také se k rohatému pekelníkovi podstatně rychleji prosekal. Ačkoli jsou další díly bohatší, za svoji existenci vděčí opotřebovanému heslu v jednoduchosti je síla, kterého se vývojáři pevně drželi napoprvé a kterému se pak vzdalovali jen velmi opatrně. Jádro zůstává, ale dodal bych, že hutná temná atmosféra založená na charakteristické hudbě a temné vizáži se v sequelech už neopakovala. První Diablo bylo také jediné, které bylo pozitivně hodnoceno po grafické stránce.

Napodruhé systematicky

Následující díly se vydaly každý jiným směrem a liší se od sebe navzájem více než od dílu prvního. Diablo 2 zásadním způsobem obohatil vývoj jednotlivých postav, který sice zůstal jednoduchý, ale ve své systematičnosti a variabilitě nemá obdoby. Strom schopností, do kterého hráč uděloval jeden bod za level, vyžadoval promyšlení postupu až do konce hry a sledování tohoto plánu se pak stalo hlavním potěšením a motivací hraní. Pokud někdo uděloval své skilly halabala, s narůstající obtížností zjišťoval, že jeho vydřená postava je chcípák.

S trochou nadsázky by se dalo říct, že samotné likvidování příšer se s postupem času stávalo „prací“ a odměnou za ni bylo zdokonalení herní postavy. Protože vám hra nic nedarovala, byla tato odměna ceněna, ale byla také zasloužená.

„Skill tree“ vyžadoval určitou strategii, ale zároveň byl velmi přehledný a hlavně perfektně a důmyslně vybalancovaný. Díky tomu, že každou postavu mohl hráč piplat několika možnými způsoby a vytvářet tak specializované „buildy“, životaschopnost hry byla skoro nekonečná.

Systematičnost se nakonec projevovala i v akci, která se podobala procházení labyrintem v případě dungeonů a sekání zahrady nebo luxování obýváku v případě venkovních lokací. Někdo mohl zvolit nejdříve šmejdění po okraji a poté šrafování napříč a někdo zas vpád do středu a pak hvězdicovité dočišťování.

Grafika byla už v roce 2000 trochu ošklivá, ale také vedlejší, a není proto divu, že hra nezastarala a hraje se pořád.

Diablo 3: Návrat a nový směr

Kdyby nebylo druhého dílu, pravděpodobně by Diablo 3 z roku 2012 nevzbudilo jakékoli rozpaky. Zrušení individualizace postav bylo pro mnoho fanoušků nepochopitelný krok zpátky právě ve světle Diabla 2. V jistém smyslu se Blizzard zpátky vrátil a původní Diablo rozvinul jiným směrem.

Hra symbolicky opět začíná v Tristramu. Nutnost myslet dopředu se vytratila a důraz je plnou silou kladen na zběsilost akce a přímočarý postup. Občasná zdlouhavost druhého dílu zde nemá místo. Typické pečlivé studování stromu schopností opadlo ve prospěch experimentování díky možnosti přepínat mezi dosaženými skilly. Pozornost hráče je tak namísto individualizace upřena podobně jako v prvním díle ve velké míře na volbu „nářadí“, které podstatně rozhodují o nebezpečnosti postavy.

Koho by v roce 2000 napadlo, že Diablo 2 se bude ve srovnání s dalším pokračováním jevit jako hardcore RPG. Diablo 3 je bezesporu vynikající, propracovaná, rychlá, a proto velmi zábavná hra. Když se člověk smíří s tím, že to nejlepší z Diabla 2 zmizelo, uvidí, že leccos také zůstalo. Diablo 3 má smysl chápat jako další pokračování prvního dílu, nikoli druhého. Spád hry, který byl oproti jiným RPG výhodou prvního dílu, je velkou výhodou i dílu třetího. Ovšem Diablo 3 může bavit, ale pro skalní fanoušky není v žádném případě důvodem pro mazání jeho předchůdce z disků.

Kupte si Diablo 3 pro PC na xzone.cz
Kupte si Diablo 3: Reaper of Souls pro PC na xzone.cz
Kupte si Diablo 3: Ultimate Evil Edition pro PS3 na xzone.cz
Kupte si Diablo 3: Ultimate Evil Edition pro PS4 na xzone.cz
Kupte si Diablo 3: Ultimate Evil Edition pro Xbox 360 na xzone.cz
Kupte si Diablo 3: Ultimate Evil Edition pro Xbox ONE na xzone.cz