Medal of Honor: Warfighter - tentokrát bez medaile

Série Medal of Honor je tu s námi již od dob prvního Playstationu, přičemž až do roku 2010 se prakticky vždy jednalo o střílečku z první osoby, jež byla časově zasazená do 2. světové války. Před dvěma lety jsme se dočkali restartu série, v němž jsme měli možnost zakusit válečnou atmosféru současného Afgánistánu a to v kůži příslušníka americké Tier 1 jednotky. Hra i přes velmi dobré prodeje (způsobené především „talibanskou“ kontroverzí, reklamou a atraktivitou tématu) nedopadla ve srovnání s konkurenčními tituly Call of Duty a Battlefield příliš dobře. Nyní se studio Danger Close pokouší o reparát se svou novou hrou s podtitulem Warfighter.

Orientace v příběhu připomíná tápání ve tmě.

Otřesný příběh? Hůř!

Kamapaň hry vás zavede do řady „rizikových“ oblastí, v nichž bojujete s teroristy, jimž se do spárů dostala (světe, div se!) biologická zbraň. Bojovat tak budete v Pákistánu, na Filipínách, Somálsku či Bosně. Pokud se škrábete na hlavě, co že to mají tyto oblasti společného, příběh hry vám příliš nepomůže – je totiž naprosto otřesný. Ne, vážně si nemyslím, že by střílečka musela mít bůhvíjak dobrý a originální zápletku (zvlášť válečná), avšak co předvádí Warfighter, je něco neskutečného. Během hry se budete stále dokola ptát sami sebe, jak jste se proboha z mise A dostali k misi B a o co že to vlastně jde a kdo jsou to ti vaši nepřátelé. Aby toho nebylo málo, Warfighter je až nesnesitelně klišovitý. Patriotismus a američtí supermani zachraňující neschopné neamerické kolegy, kam se podíváte. Mezi cut-scénami sledujete „srdceryvný“ rodinný příběh hlavního hrdiny Preachera, jehož opustila manželka s dceruškou. Mimochodem – obě dvě vypadají ve filmečcích jako něco mezi trolem, gremlinem a retardovaným skřítkem. Tvůrci navíc usoudili, že trocha kontroverze nezaškodí a tak do hry napasovali bombový atentát na madridský vlak. Proč Madrid? Z příběhu se to samozřejmě nedozvíte, ale pravděpodobně šlo o to rozčílit španělskou veřejnost a oživit vzpomínky na atentáty provedené ve stejném městě Al-Kaidou. Bohužel, Španělé mají teď kapku jiné problémy a natěšení právníci visící na telefonech mají smůlu – po scéně neštěkl ani pes.

Honička na Filipínách patří k nejlepším částem hry.

Honičky jak ve filmech

Není přitom pravda, že by prostředí, v nichž se hra odehrává, vypadala ošklivě. Vyniknou především zaplavené Filipíny, ale i některé jiné úrovně mají něco do sebe. Zaujala mě tak například jeskyně v Pákistánu, v níž se teroristé cvičili na útoky proti letadlům a vlakům a dvě opravdu velmi povedené mise, v nichž řídíte automobil. Na těchto sekvencích s autory spolupracovali tvůrci série Need for Speed a jedná se pravděpodobně o nejlépe zpracované levely svého druhu v rámci podobných stříleček – atmosférou a akčností asi nejvíce připomenou filmy s Jasonem Bournem. V rámci jednoho takového levelu navíc máte za úkol schovávat se před hlídkami, jejichž vozy vidíte na radaru. Jiným prvkem, kterým se Danger Close snažilo hru ozvláštnit je vylamování dveří známé i ze série CoD. Zde máte postupně na výběr z několika možností, jak dveře vyrazit, jenže má to jeden, vlastně několik háčků. Zaprvé, prvotní kopanec a vhození granátu je nejrychlejší, nejpřekvapivější a zdá se tedy i nejlogičtější. Další možnosti jako užití páčidla či sekyry na dveře má prakticky stejný efekt, jenom tím dopředu oznámíte nepřátelům, že hodláte vstoupit. Nebojte se – stejně je vždycky překvapíte. Vtip je také v tom, že abyste si odemkli další možnosti vyražení dveří, musíte v rámci těchto sekvencí nashromáždit určitý počet headshotů. Tvůrci tedy usoudili, že by vám vaši spolubojovníci, kteří do dveří mimochodem naběhnou jako první, měli dát k této „zábavné“ činnosti prostor. Tudíž zatímco vy vstoupíte do místnosti jako poslední a střílíte, co se dá, vaši neschopní parťáci zatím stojí a čumí. Dost možná kvůli nim i zemřete.

V Somálsku na dovolené.

Jak nepracovat se skripty

Umělá inteligence obecně ve hře není příliš dobrá a několikrát se mi stalo, že jsem byl spolubojovníkem vytlačen (!) ze svého krytu jako by mi ten pacholek naznačoval, že tady jako hodlá stát ON a já ať si třeba pojdu! Slabá AI částečně souvisí s dalším velkým problémem hry a tou je necitlivé, někdy zcela špatně provedené skriptování. V jedné scéně tak třeba ostřelovací puškou vystřílíte, co se dá, jen aby poté přivolané vrtulníky pálily do prázdných ochozů, balkónů a střech a při té příležitosti dokázaly porazit i jakousi obří konstrukci, která se s mohutným BÁC sesune na zem. Hra se až příliš často snaží působit efektně, avšak výsledek jednoduše nedává smysl. Jindy honíte nepřítele, jehož musíte zajmout živého (smůla, střela do nohy se nepočítá), najednou na vás vyběhne houf nepřátel a vy musíte přejít do úkrytu a nejdřív vyřídit je…nemějte ale obavy, uprchlík na vás vždy ochotně počká. Skripty jsou i v Battlefieldu a CoD, tam je vše ale většinou poměrně věrohodně maskované a nepůsobí tak stupidně.

Válečný bojovník. To je on.

Atmosféra děkuje zvuku

Hraní singleplayeru vám tak zabere nějakých 5 hodin a jak vidíte, není to úplně optimální zážitek, přestože například ony mise s autem a honička ve člunu na Filipínách jsou opravdu povedenými pasážemi. Je také pravda, že Warfighter má povedený hudební doprovod a je extrémně dobře ozvučenou hrou. Ona přestřelka v jeskyni s rozléhajícími se výstřely stála opravdu za to a zbraně, zvuky a výkřiky pomáhají vytvořit tu správnou atmosféru, ačkoliv bych uvítal více nadávek (podobně jako v Battlefieldu). Zbraně navíc poměrně sympaticky „kopou“ a zážitek ze střílení jako takového JE velmi dobrý. Co se grafiky týče, Warfighter je sice podobně jako poslední Battlefield poháněn Frostbite 2 enginem, na hře to však není příliš poznat. Opravdu šokujícím zážitkem pro mě bylo, když jsem hodil granát do vozidla, které výbuchem neexplodovalo. Granáty navíc podobně jako v BF3 nemůžete házet zpět, což také nepotěší.

Ve dvou se to lépe táhne, dokud nedojde na bugy.

S parťákem do boje

Warfighter však disponuje kromě kampaně, bohudík, i multiplayerem, který rozhodně má své přednosti. Je ale také pravdou, že pro nováčky bude zpočátku problém prokousat se velmi nepřehledným menu a pochopit, jak to celé vlastně funguje. Předně máte na výběr několik tříd postav, jejichž výzbroj závisí na zemi původu. Jednotlivé země navíc poskytují různé výhody pro určitý styl hraní. Hra využívá zajímavý „buddy-system,“ ne nepodobný tomu ze hry Uncharted 3. Jste dáni do páru s jiným hráčem, přičemž vás hra vybízí k vaší vzájemné spolupráci. Zdraví se vám tak například neregeneruje, nýbrž se vzájemně léčíte, stejně jako si můžete doplňovat munici. Je také možné se na parťákovi „spawnovat“ poté, co vás někdo odpraví. Za spolupráci jste odměňováni body. Herní módy dostupné v MP jsou v podstatě klasikou s výjimkou zajímavé a velmi rychlé variace na Capture the Flag pojmenované Home Run. Do hry přibyly i killstreaky, jež známe z Call of Duty. Co je bohužel zatím vražedným problémem multiplayerových klání, jsou všemožné bugy korunované situacemi, kdy se „spawnete“ do místa na mapě, z nějž nemůžete ven (leda hupsnout na granát). Kromě toho by jednotlivé třídy mohly být lépe vybalancovanější.

Žádná medaile pro Tebe!

O dům dál

Přestože Warfighter má své přednosti, je těžké si představit, proč ho v záplavě o tolik kvalitnějších stříleček doporučit. Vždyť na výběr máte ze série Call of Duty nebo Battlefield, Crysis, Halo, Killzone, Borderlands…nemluvě o dalších hrách mimo FPS akce, které v současné době vycházejí a poskytují daleko větší zábavu. Otázkou je, co bude se sérií MoH dál, neboť se jedná o již druhý průměrný titul v řadě a nízká prodejnost se odrazí i na malé poptávce po budoucích DLC. EA má o čem přemýšlet a pod vývojářským studiem Danger Close se povážlivě houpe židle.

Hodnocení Hernimag.cz:  60 %

Koupit PS3 hru Medal of Honor: Warfighter na xzone.cz
Koupit X360 hru Medal of Honor: Warfighter na xzone.cz
Koupit PC hru Medal of Honor: Warfighter na xzone.cz