Diablo 3 - Návrat legendární akce

Po dvanácti letech čekání jsme se konečně dočkali – Blizzard nám dodal pokračování legendární, dosud hojně hrané hry Diablo s trojkou v názvu. Za sebe mohu říct, že jsem byl poměrně skeptický – pochyboval jsem, že tento typ hry dokáže v dnešní době ještě nabídnout cokoliv neotřelého a zábavného. Jedná se o zástupce dnes velmi populárního žánru RPG, ale důraz není kladen ani tak na příběh, postavy a prostředí, jako spíš na rychlé pobíjení zástupů nepřátel. Po zhlédnutí mnoha videí a přečtení řady dojmů moje skepse rostla. Proč hru všichni tak oslavují? Ano, předešlé hry se povedly, ale v dnešní době, v níž RPG hrám vládne Mass Effect a Skyrim? Inu, stačil mi jeden jediný víkend strávený v otevřené betě, abych tyto pocity zavrhl a hru si okamžitě předobjednal a po více než týdnu hraní můžu s klidným svědomím říci, že Diablo 3 si vaší pozornost rozhodně zaslouží. Pokusím se vám nyní alespoň částečně vysvětlit, proč je nejnovější počin od Blizzardu „na papíře“ či během sledování tak podezřele nezajímavý a při hraní samotném přitom tak ukrutně dobrý.

Pět statečných

Koncept zůstává po 12 letech totožný. Vyberete si jednu z pěti postav (barbar, mnich, kouzelník, witch doctor anebo demon hunter všechny dostupné i v ženské variantě) a s tou pak postupujete hrou a masakrujete hordy příšer. Všech pět tříd postav je velmi podařených a hraní za každou z nich nabízí velmi rozdílný zážitek. Barbar je učiněný stroj na zabíjení a řeže všechno kolem hlava nehlava. Jedná se především o postavu uzpůsobenou na boj zblízka („tank“), ale disponuje i skilly použitelnými na dálku jako např. hození sekyrou nebo seismická vlna. Kouzelníka netřeba představovat, demon hunter je jakousi kombinací amazonky a vražedkyně z druhého dílu. Používá především zbraně na dálku (může mít i dvě kuše najednou) a dovede během okamžiku zmizet, přemetem odskočit z dosahu nestvůr a pastmi je ještě pro jistotu třeba zpomalit. Witch doctor je jakousi voodoo variantou nekromancera ze dvojky – mezi jeho přednosti patří vyvolávání příšer, pavouků, netopýrů atd. a dokáže chování nepřátel ovlivnit kouzly (zastrašení, zmámení atp.). Konečně mnich se specializuje opět především na boj zblízka, k němuž ale používá především svoje pěsti a kopance. Mezi jeho dovednosti se řadí také všemožné podpůrné aury jako uzdravování, štít ad. Všech 5 typů postav je perfektně vyvážených. Neplatí tak například, že by váš kouzelník dovedl pobíjet nepřátele po desítkách, zatímco chudák barbar by běhal od jednoho přeživšího k druhému a mlátil ho klackem po kebuli. Každý hrdina dokáže rozpoutat na obrazovce hotové peklo (o což se koneckonců snaží i vaši nepřátelé), co je na tom však nejlepší je nový systém dovedností, na němž to celé funguje.

Konec hrdinných nešiků

Po dosáhnutí nového levelu již nepřidělujete dovednostní body do atributů vaší postavy, nýbrž hra to udělá za vás. Vy máte tak jistotu, že si vašeho hrdinu nevhodně přidělenými body nezkazíte. Dokonce ani nové dovednosti si nevybíráte, ale jsou vám každý level zpřístupněny automaticky. Teď se asi už chytáte za hlavu a ptáte se, co je na tomhle do nebe volajícím rouhačství tak dokonalého. Je to jednoduché. Během prvních levelů si přiřadíte na levé a pravé tlačítko myši dovednost. Po čase se vám zpřístupní další, jež aktivujete klávesou „1“, po pár levelech přijdou další tři, které přiřadíte pod klávesy „2–4“. V žádném případě to neznamená, že máte k dispozici pouze 6 skillů. Naopak – je jich opravdu mnoho, ovšem během bojů můžete používat jen šest, které si rovna navolíte (po jejich navolení musíte chvíli čekat, než je budete moci používat, abyste si je nemohli přepínat během frenetických bojů). Každý z těchto aktivních skillů má navíc hned několik dovednostních run, které se taktéž odemykají levelováním a aktivní může být vždy jen jedna pro daný skill. Tyto runy určitou dovednost nějakým způsobem modifikují (přidají zpomalovací efekt, prodlouží dobu trvání, zvýší poškození atd.). K tomu si připočtěte ještě řadu dalších, tentokrát pasivních skillů. Opět budete disponovat všemi, ale zapnuty mohou být najednou 1–3 (v závislosti na vašem levelu).

Co toto všechno ve výsledku znamená? Především to, že souboje jsou nyní daleko více zábavné díky experimentování s kombinacemi všech možných dovedností. Ve chvíli, kdy naběhnete doprostřed zástupu nepřátel a v krátké době použijete všech 6 aktivních skillů, přesně jak jste si to naplánovali a ze třiceti nepřátel vykouzlíte během pár vteřin ďábelský guláš, na starý systém z Diabla 2, kde jste mohli najednou používat jen dvě dovednosti, s klidným srdcem zapomenete. Boje se tak stávají také mnohem taktičtější a nutí vás k experimentování.

Znovuhratelnost jak má být

To tak docela neplatí pro první obtížnost. Hra má čtyři stupně – Normal, Nightmare, Hell a Inferno. Ovšem první je opravdu velmi jednoduchá a podařilo se mi vypustit duši jen asi pětkrát za celou hru (cca 20 hodin) a to opravdu z velké nedbalosti. Smrt navíc znamená jen to, že ztratíte 10 procent durability (opotřebení) veškeré výstroje a již nemusíte zahanbeně polonazí běžet zpět k místu vašeho ctěného zdechnutí, ale veškerou výbavu máte u sebe. Na vyšší obtížnosti samozřejmě přituhuje a zde musím zdůraznit, že Diablo 3 rozhodně NENÍ jednoduchou hrou, pokud hodláte hrát i na těžší obtížnosti. A to byste koneckonců i měli – po prvním proběhnutí budete kolem 30. levelu (je jich 60) a při těžších úrovních narazíte na daleko lepší (a hezčí) vybavení, boje se stávají více otázkou taktiky (hlavně s bossy) a generované dungeony a mini-questy oddálí pocit stereotypu. Přesto doporučuji po prvním dohrání pustit se paralelně během hraní s vaší vypiplanou postavou do nové hry s postavou druhou…hra vás tak opravdu pohltí.

Ďábel v detailech

Pro hru je typické i obrovské množství poměrně nenápadných vylepšení, které váš herní zážitek a výsledný dojem zásadně vylepšují. Tak například inventář je tentokrát mnohem větší (a věci zabírají méně místa). Zlato sbíráte automaticky, když se k němu přiblížíte a skrblíci tak nemusí klikat na každý zlaťák (docela bych uvítal i možnost zapnout si automatický sběr také ostatních předmětů, jako lektvarů a magického vybavení). Lahvičky zdraví zde mají mnohem okrajovější funkci – zabírají jediné políčko v inventáři, aktivujete je klávesou „q“ a po zkonzumování jednoho lektvaru musíte nějaký čas počkat. Naproti tomu se můžete uzdravovat i leckdy chytře umístěnými studnami se zdravím (jako při bojích s některými bossy) nebo červenými orby, které vypadají ze zabitých nepřátel. To vás znovu nutí leckdy riskovat a taktizovat a jedná se o skvělý nápad. Umíráte? Porubejte bandu nepřátel, mělo by z nich něco vypadnout. Přece neutečete. Lahvičky s manou zmizely docela (resp. doslova „manu“ používá pouze witch doctor), každá postava má nyní svou magickou sílu pojmenovanou jinak a ta se vždy automaticky regeneruje. Jedná se přitom o vesměs velmi rychlou regeneraci, takže na modré lahvičky si za chvíli opět ani nevzpomenete.

Novinkou jsou i dva řemeslníci, kteří vám pomáhají na vašich cestách. Šperkař plní funkci horadrimské kostky z druhého dílu a kombinuje za poplatek 3 slabší gemy do jedné silnější, nebo (opět za poplatek) vyndává tyto gemy vsazené do vašeho vybavení a ukládá zpět do inventáře k novému použití. Hra přitom disponuje neuvěřitelným počtem 14 stupňů kvalit jednotlivých čtyř gemů. Ke kováři zase zanesete magické vybavení, které nepotřebujete a on jej změní na výrobní materiál. Pokud ho máte dostatek, může vám vykovat nový předmět s náhodně vygenerovanými vlastnostmi. Recyklace musí být. Oba řemeslníky je třeba trénovat za peníze a časem ještě za nalezené stránky jakéhosi manuálu.

Opět je s podivem, jak je ekonomika hry vybalancovaná. Pořád víte co s penězi, stále se těšíte, až nashromáždíte dostatek toho či onoho. Vyrobené předměty mohou být opravdu silné. Zde se dostávám k poněkud spornější složce hry a tou je aukce. Zatím funguje pouze ta používající herní měnu (nikoliv skutečnou) a mohu-li vám doporučit…nepou­žívejte jí. Resp. nepoužívejte jí, pokud nejste zoufalí a hra vám připadá příliš těžká. Koupením silného předmětu se totiž připravujete o radost z nálezu takového pokladu během hraní a to je jedna z naprosto stěžejních věcí, na nichž hra stojí. Když už jsme u toho lootování – pokud se rozhodnete hrát kooperativně, je tak možno hrát až se třemi dalšími hráči. Každý vidí vlastní loot, takže se nemusíte bát, že byste o něj přišli, nebo ho někomu třeba „omylem“ sebrali. Buďte bez starostí. Celkově co-op funguje naprosto skvěle, vše působí velmi vyváženě a je velmi snadné si zahrát s kamarády a během chvilky se připojit do hry.

Příběh? Je tam!

Zmínit je třeba i příběh – ten je opět „diablovské“ kvality. Nečekejte nic, co by mohlo konkurovat hrám od Bioware, nicméně tvůrci trošku přitlačili na pilu a zapracovali do hry různé poznámky, výňatky, bestiáře apod., které zvednete a místo abyste je četli, hrajete prostě dál a posloucháte audiozáznam (samozřejmě jej lze vypnout). Vaše postava je oproti předchozím dílům výrazně upovídanější a to jak v útočištích, z nichž vyrážíte do bojů, tak v rozhovorech s jedním ze tří podržtašků (bojovník, lučištník, kouzelnice). Postavy jsou tak více uvěřitelné a dialogy jsou leckdy i zábavné, ovšem znovu platí, že brzy budete veškeré rozhovory přeskakovat a nevěnovat jim pozornost – jsou tak krátké, že tempo hraní nenarušují. Pochválit musím filmečky, které jsou opravdu něčím, co patří ke špičce současné produkce. Nádhera.

Pěkně to vypadá, pekelně dobře to zní

Jak dopadla audiovizuální stránka? Tak především – obava z „omalovánek,“ která se masově rozšířila na internetu během uveřejnění prvních záběrů ze hry, se nepotvrdila ani v nejmenším. Hra má stále svou temnou atmosféru jak se patří a grafika vás možná neposadí na zadek počtem polygonů a speciálních efektů, ovšem art-design je povedený a pořád se jedná o velmi pěknou hru. Variabilita je přítomná i zde – čekají vás temné hvozdy, chrámy, kobky, vypálené vesnice, mučírny, pekelné hlubiny, pouště, kanály a při bojích poblíž hory Arreat nostalgicky zamáčknete slzu při vzpomínce na datadisk ke dvojce. S čím se tvůrci opravdu vytáhli, je trojdimenzionální hloubka prostředí. Během obléhání pevnosti při výše zmíněné bitvě vidíte pod sebou zástupy démonů bořících hradby, při sestupu do hlubin země procházíte kolem řetězy připoutaných pekelných obrů, v kobkách máte vhled i do nižších pater atd. Tato hloubka je do hry začleněna i tím způsobem, že můžete často vidět, jak z těchto míst vylézají monstra, která se na vás v příštích sekundách vrhnou a vše působí daleko přirozeněji a dynamičtěji. Mimochodem – monster je nepřeberné množství a jsou naanimována opravdu povedeně. Rozhodně se vám nestane, že byste dlouhou dobu pobíjeli až příliš podobné netvory, hra na vás stále chrlí další a další typy nepřátel.

Nově je přítomná i destrukce prostředí a fyzika, což znovu dotváří pocit totálního masakru a ničení. Nepřátelé odlétají na všechny strany společně s kousky náhrobků, dřeva a já nevím čeho všeho ještě. Hudba celou atmosféru spíše jen podbarvuje, i když některé melodie jsou opravdu podařené. Co si však zaslouží ohromnou pochvalu, je zvuk. Vřele doporučuji hrát hru se sluchátky, protože je v tomto ohledu vypiplaný neuvěřitelným způsobem. Detaily jako odkopnutá lebka, zařinčení řetězu na pozadí, rozštípnutí dřeva, skřeky pekelných ohavností a především zvuky vznikající porcováním nepřátel vytváří fantastickou, vskutku ďábelskou kakofonii.

Démon jménem internet

Má tedy Diablo 3 vůbec nějaké nedostatky? Bohužel, jeden větší se najde – hru si totiž nezahrajete bez připojení k internetu. Ani v singleplayeru, bohužel. Je tak zamezeno podvádění při aukcích či při hraní hardcore módu (jedna smrt=definitivní konec vaší postavy), všechny postavy jsou k dispozici pro singleplayer i multiplayer a můžete kdykoliv libovolně zpřístupňovat vámi hranou hru i pro ostatní (třeba aby vám pomohli s bossem, nebo protože vám naskočí hláška, že se připojil kamarád). Také veškeré zlato, úschovnu a level řemeslníků sdílí všechny vaše postavy dohromady a jste napojeni i na systém achivementů udělených za splnění určitých milníků ve hře. Tohle všechno je sice fajn, ale Diablo bylo a je jednou z těch her, které si lidi rádi berou i na cesty v notebooku (nejedná se o hardwarově náročnou hru a je i skvěle optimalizovaná) a teď mají bez internetu šlus. Pokud se provádí údržba Battle.netu (jako třeba minulou neděli odpoledne) – smůla, nezahrajete si. Při hraní přes wi-fi, u které mám zkušenosti s občasným několikavteřinovým vypadáváním, mi hra jednou za cca 2 hodiny spadla. Nepřijdete přitom naštěstí o loot,ani zkušenosti ale musíte začít znovu od nejbližšího checkpointu (jsou většinou na začátku mapy nebo před bossem). Při hraní přes kabel se občas (i když celkově velmi zřídka) taktéž objeví lag (hra jede dál, ale vám zamrzne na 1–2 vteřiny obraz), jenž by teoreticky mohl někdy vést i ke smrti. Představte si, že se vám to stane s hardcore postavou. Ocenil bych proto, kdyby tvůrci zapracovali do hry i offline režim, řekněme s vlastní ikonkou na ploše („Diablo 3 Go“), kde by hráč byl upozorněn, že nebude mít ty a ty výhody a že Blizzard výrazně doporučuje online hraní.

Legenda pokračuje

Jak tedy shrnout Diablo 3 do několika závěrečných vět? Kolikrát už jste slyšeli, že hra byla spojena s příliš vysokými, neuspokojitelnými očekáváními a i když je nesplnila, přesto se jedná o kvalitní titul? No, tak to pro Diablo 3 neplatí. To bylo totiž bez nadsázky nejočekávanější hrou posledních deseti let, a přesto dokázalo tato očekávání naplnit a dokonce (alespoň v mém případě) je i překonat. Není to hra, které by dominovala nebo ji definovala jedna jediná přednost. Diablo 3 je především vybroušený herní zážitek, který staví na požitku z hraní samotného, na pocitu z totální destrukce, řízeného chaosu, který vaše postavy na obrazovce rozpoutávají a nad kterým máte přitom kontrolu. Tento koncept dovádí Diablo 3 k dokonalosti (dokud jej nepřekoná jistojistým datadiskem). Takže neváhejte a pusťe se do hraní.

Moje hodnocení:  92 %

Koupit PC hru Diablo 3 na Xzone.cz